10.6.2013 zemřel Boss, Taeyangův pes. We Will Never Forget!
Když
se to rozhlédnu po pokoji a vidím místo, kde jsi vždycky
odpočíval ve svém pelechu, místo, kde tehdy bývala kytka od mé
matky a ty jsi ji pěkně zprovodil ze světa, když si pořád jako
malé štěně v ní hrabal, místo, kde jsme spolu vyváděli
šílenosti, že by na nás měli volat psychiatra, tak se cítím
osaměle, smutně, mizerně... nechce se mi žít. Nikdo a nic
jiného tě prostě nenahradí...
Bože..
už zase brečím. Strašně mi chybíš a při pomyšlení na tebe
se mi kutálí mokré kapky slané vody z očí, které si ty vždycky
dokázal rozesmát.
Šel
jsem si lehnout, dát odpočinout svým očím, které hodiny hledaly
v nebi tvoji tvář a nepřestávaly slzet. Vyčerpáním sem usnul
jen pár minut po tom, co jsem zalehl.
„Bae?
Bráško...“
„Kdo
je to?“ ptám se do prádna.
„To
jsem já,“ ozve se znovu.
„Kdo
Já? Ukaž se mi!“ otočím se a uvidím malého černobílého
pejska sedícího naproti mně. Poznám ho. „Boss! Kamaráde!“
rozběhnu se směrem k němu, ale zastaví mě dřív než stačím
se přiblížit na metr: „Stůj prosím tě! Stejně by si se
nedotkl i kdybys chtěl,“ … „Ty mluvíš?“ překvapeně
vyhrknu na svého čtyřnohého miláčka, který vypadá líp než
kdykoli předtím.
„A
hádej proč mluvím, protože je tohle jen sen a já ti něco
přicházím říct,“ usměje se na mě. Cítím jak se mi sevřelo
hrdlo. Takže nejsi naživu.. povzdechnu si sám pro sebe v duchu a
posadím se smutně naproti němu. „Co jsi mi přišel říct?“
zašeptám.
„Nechci
abys byl smutný, i když si myslíš, že s tebou nejsem, tak
nezapomeň, že vždycky na tebe budu dávat pozor stejně jako ty
jsi dával pozor na mě, zatímco jsem byl naživu,“
„Ale
jak?“ zeptám se a cítím, jak mi opět se hrnou slzy do očí.
„Nevyčítej si, že je to tvoje chyba, že si se měl postarat
lépe a podobně. Měl jsem se s tebou nádherně bráško, vždycky
s tebou budu provázet tě na tvých cestách mimo koreu a doma s
tebou budu taky vždycky!“ Jakmile to dořekl vstal a rozběhl se
ke mně.
Cítil
jsem teplo a štěstí z toho, že tě vidím kamaráde. Roztáhl
jsem ruce, abych tě mohl obejmout, ale v tu chvíli se světlo okolo
nás začalo ještě mnohem víc zesvětlovat a nakonec mě to
natolik oslepilo, že jsem se probral dřív než si ke mně stačil
doběhnout...
Otevřel
jsem oči a podíval se opět do okna, ze kterého do pokoje svítily
sluneční paprsky. Rozjasnilo se a já se už cítím také lépe.
Vím, že si slíbil, že tu budeš semnou. Podívám se na fotku na
mém nočním stolku. Jsme tam my dva. Musím se usmát a vezmu fotku
do rukou a pořádně ji obejmu. „Děkuju ti bráško! Už nikdy
nebudu brečet jen kvůli tomu, že jsi odešel, všichni odcházejí
a já tak můžu být v klidu, že jednou se ještě uvidíme a
budeme spolu!“
Žádné komentáře:
Okomentovat