Seděla jsem s Jaem u něj v pokoji a přeříkávali jsme si otázky. Většinu z nich jsem věděla, teď už jen abych si je i vylosovala. „Si skvělej!“usmála jsem se a pohladila ho po zádech. Podíval se po mě významně a zasmál se. „Teď už snad není možný abych t o neudělala,“ opřela jsem se o postel a prolítla očima pár papírů, co jsem držela v ruce. Jae začal sklízet učebnice a kývl: „To je pravda. No dáš si něco? Lizzy včera dělala bábovku, tak třeba kafe?“ Koukla jsem na hodinky a pak pokrčila rameny: „Sice jsem byla ještě u Mina v cukrárně, ale neodmítnu stejně bych neměla, co dělat,“ vstala jsem a pomohla mu s knížkami.
Když jsme o pár momentů scházeli ze schodů, tak se do obýváku přiřítila Lizzy.
„Co se děje?“zeptal se Jae a vykulil trochu oči. Lizzy se podívala na mě a mnou projel divný pocit.
„Vo-volal Changmin,...“ vykoktala udýchaně. Vytáhla jsem mobil z tašky a všimla si 5 zmeškaných hovorů od něj. „Co se stalo?“ bála jsem se.
„Junsu.. je v nemocnici! Srazilo ho auto!“ Zírala jsem na ni úplně zkoprnělá. Jae se na mě podíval a vydechl. „Ju-Junsu?“ špitla jsem a upustila z ruky mobil.
Changmin nervózně a zoufale chodil po chodbě nemocnice. Do očí se mu vháněli slzy a modlil se. „Junsu... prosím tě, prober se!“ opakoval si pořád dokola. Po chvilce se rozrazili dveře od operačního sálu. Vyšel doktor a sundal si roušku. Min se okamžitě zvedl a setřel si slzy, které se mu kutálely po tvářích.
„Zastavili jsme krvácení do břicha. Má zlomenou klíční kost a naprasklou lebku. Dokud se neprobere, tak nevíme zda bude mozek a motorika v pořádku,“ pronesl unaveně doktor. Jakmile to uslyšel, tak mu po zádech přejel mráz: „Ale probere se?“ zeptal se Changmin celý rozklepaný. Doktor si povzdechl a položil mu ruku na rameno:„Doufejme, bude u něj sestra a bude ho hlídat celou dobu,“Changmin kývl hlavou a nakonec se zeptal jestli ho může vidět. Doktor se pousmál a souhlasil. Po chvilce, co si Min oblékl nemocniční roušku a zástěru, přišel k Junsuovi do pokoje. Junsu ležel na posteli s ovázanou hlavou a s mraky přístroji kolem sebe. Do ticha se ozýval jen jeho dech a pípání přístroje na měření srdečního tepu. Pomalu přešel k němu a zadržoval slzy.
„Junsu... proč si mi tohle udělal?“ sedl si vedle něj na židli a položil mu svoji ruku na jeho. Po chvilce už plakal, chyběl mu Junsův dotek,vrácený dotek.
Jeli jsme ulicemi města směrem do nemocnice. JaeJoong projel kolikrát na červenou, aby nás tam dostal včas. Měla jsem nervy na dranc, když mi Min nedával nic vědět. Yoochun se rozhodl, že pojede taky, takže jsme seděli všichni v autě a nemysleli na nic jiného než na našeho kamaráda.Nedokázala jsem si představit, že bych byla bez mého Junsua...ne to nikdy! Jakmile jsme dorazili okamžitě jsme běželi najít, co nejrychleji jeho pokoj.
„Tady!“ vykřikl Yoochun a ukázal na cedulku vedle dveří. Pomalu jsem vešla a uviděla Changmina, jak drží Junsua za ruku a hlavu má položenou na posteli vedle něj. Na tváři mu ještě zasychaly poslední slzy.
„Minnie....,“přešla jsem pomalu k němu a pokoušela jsem se nedívat na Junsua,protože jsem věděla, že bych se hned rozbrečela. Každopádně jakmile mě Min zpozoroval, tak jsem se nemohla udržet. Pohled do jeho červených, unavených očí byl zničující. Yoochun se podíval na Jaeho a ten na něj. Junsu, chlapec plný života a ten jediný, díky kterému jsme se smáli teď ležel nehybně a nemohl rozdávat tu radost. Kluci to cítili. Poté, co jsem se na Junsua pořádně podívala a vybrečela se společně s Minem jsem dostala strašný strach. Bála jsem se, že se neprobere. Co když bude něco špatně s mozkem ? Ztratí paměť ? Nebude už nikdy schopen nic dělat? Ne! To se nesmí stát. Ne Junsuovi....
Žádné komentáře:
Okomentovat