Changmin seděl opřený
o křeslo v Junsuově nemocničním pokoji. Přemýšlel nad
současnou situací a občas se podíval, zda se nezměnil výraz na
Junsuově tváři. Zavřel oči, aby jim na chvíli ulevil.
,,Junsu... co budu
dělat jestli se neprobudíš? Přece mi tě bůh nevezme. Je mi to
tak líto, že jsme se dali dohromady, tak pozdě. Nechtěl jsem
říct, ta slova, která sem ti říkával, aby ti ublížila.
Vždycky jsem tě miloval, tak mi tohle prosím nedělej.... chci
slyšet, jak znovu šeptáš mé jméno jako vždycky ráno po dlouhé
noci se mnou...," pomyslel si nešťastně Min
,, Changmine....,"
... ,,Ano tohle chci slyšet. Ale počkat..!" Min otevřel oči,
protože mu zvolání jeho jména přišlo až moc reálné. Podíval
se na Junsuovu postel a viděl, jak má Su otevřené napůl oči a
snaží se pohnout, ale bolest mu to nedovoluje.
,,Changmine, kde to
jsem?" zakňučel v bolestech Junsu. Min vyskočil směrem k
jeho posteli a do očí se mu nahrnuly slzy štěstí.
,,Junsu! Si vzhůru
!'' zaradoval se a chytl ho za ruku. Junsu se na něj zmateně
podíval a zašeptal: ,,Kde to jsem? Co se stalo?'' ... ,,Srazilo tě
auto, když si zachránil malou dívenku na přechodu, vzpomínáš?''
pokoušel se mu vysvětlit situaci Min. Junsu se rozhlédl očima po
pokoji a zavzlykal: ,,Ano... budu v pořádku?'' Changmin štěstím
bez sebe přikývl aniž by si byl jist. Potom rychle vstal a otevřel
dveře od pokoje, přivolal Junsuovu ošetřující sestru a ta
zavolala doktora. ,,Probral se?" podivil se doktor, ještě
nikdy nezažil, aby se pacient po tak těžké nehodě probral do tří
dnů. A vážně se to Minovi nezdálo, Junsu se probral a zázrakem
byl vcelku v pořádku. Mozek nebyl poškozen a na vše si pamatoval.
,,Ještě, aby nám
dobře srostly kosti a hlava se zahojila," zamumlal doktor,
zatímco se koukal do Junsuovi složky. Potom se usmál a řekl, že
sestra donese nějaké léky proti bolesti, ale jinak že by mělo
být všechno v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat