Zkouška mého života 18. část

Jako opařená jsem se dívala na Yoochuna, který pořád čekal na odpověď. Má mě rád? To snad nemůže být ani pravda. Navíc tak šíleným způsobem se ke mně chtěl dostat.

„Nemůžeš mě mít rád..,“ zaklepala jsem hlavou nevěřícně. „Proč bych nemohl? Je to tak!“ začal mě přesvědčovat. Udělalo se mi smutno, Yoochun byl skvělý, krásný a inteligentní, také z bohaté rodiny poměrně, ale proč jsem najednou neskákala radostí, jako jsem si to vždy představovala. Něco bylo špatně.

„Takhle ne...,“ zamumlala jsem a zdvihla se ze sedačky. „Hyunii,“ … „Ne!“ vykřikla jsem po něm, když se na mě podíval, „To, co jsi udělal... si sobec,“ odsekla jsem a otočila se pro Changminovu tašku. Najednou sem ucítila rychlé škubnutí a v dalším okamžiku jsem se dívala, jak mě Yoochun drží a tiskne mě. Snažila jsem se ho odstrčit, když tu najednou mě políbil. Na oplátku neschytal nic jiného než facku. Se slzama v očích jsem utekla z Minova domu. Yoochun se chytl za tvář a se zoufalým výrazem ve tváři se podíval k zemi. Pevně sevřel oči a povzdechl si: „Yoochune, ty si debil,“ řekl si.

Yunho odvážel JaeJoonga domů.

„Tak zítra je maturita,budeš mi držet palce?“ usmál se Yunho na Jaeho. Jae chytl jeho ruku a mrkl: „Samozřejmě! Jak tobě, tak Yoochunovi a Hyunii,“ potom si povzdechl, „Jen chudák Junsu se tam nedostane,“ Yunho smutně souhlasil. Zastavili před jeho domem a Jae se podivil: „Yoochun není doma?“ když uviděl, že se nikde nesvítí. Pokrčil rameny a odepnul si pásy. Potom se natáhl k Yunhovi a věnoval mu dlouhý a vášnivý polibek. Yunho měl v tu chvíli pocit, že mu vyskočí srdce z hrudi. Stydlivě se usmál a rozloučil se s ním.

Yoochun nebyl doma, protože se rozhodl, že místo mě vezme Changminovi věci do nemocnice. Měl totálně zkaženou náladu zatímco šel směrem k Junsuově pokoji. Zastavil se před dveřmi a zamyslel se: „Co když se mě zeptá, kde je Hyunii? Proč to nedonesla ona? Co mu mám říct? Vyznal jsem se jí, políbil ji a utržil jsem facku, utekla a nevím kde je? Zabije mě...,“ Najednou ho, ale vyrušil smích zpoza dveří. Nadechl se a vešel. Podíval se opatrně do pokoje a uviděl Junsua smějící se ho na Changmina. Min držel v ruce lžičku a na ní něco rosolovatého. Min se šklebil, jak kdyby snědl tunu citrónu.

„Junsu! Ty ses probral? Co tady proboha vyvádíte?“ zeptal se Yoochun. Junsu se otočil a naplno usmál: „Chunnie! Ale, co myslíš? Min mě nutí jíst tyhle nemocniční blafy a sám právě ochutnal,“ Changmin ho plácl po noze a odložil tu šílenou konzistenci zpět na jídelní tác.

„Čau Yoochune, co ty tady?“ utřel si pusu. „Donesl jsem ti věci, které ti zabalila Hyunii,“ položil tašku s jeho věcmi na pohovku. „Jo, ještě klíče,“ vzpomněl si a vytáhl je z kapsy. Changmin si je vzal a prohlédl si Yoochuna od hlavy až k patě. „Stalo se něco?“ zeptal se zaujatě. Všiml si, že je Yooochun nervózní, ale nechtěl se ho víc vyptávat. Yoochun zakroutil hlavou a rychle se otočil, aby odešel, ale Min na něj ještě vykřikl: „Řekni Hyunii, že se Junsu probral až ji uvidíš, mě se vybil mobil,“ usmál se. Yoochun si povzdechl a pomyslel si: „Tak tu těžko uvidím, nejspíš se ji budu radši vyhýbat,“ smutně se zamračil, zabručel a odešel.

„Není mu něco?“ nadzdvihl obočí Junsu. „Něco se stalo s Hyunii, ale tak necháme je, aby nám to řekli sami,“ usmál se a natáhl se pro misku s jídlem: „Tak a teď Junsu budeš jíst!“ začal Min zase cpát Junsuovi ten nemocniční humus.

Seděla jsem v trávě u řeky Han a sledovala pomalu se nořící Soul do noci. Světla zářila a odrážela se od vody. Miliony barev. Probíhal také každoroční festival, takže se po Han plavily lampiony vyslané lidmi, kteří uctívali duchy města. Byla to krása. V okolí postávaly páry mladých lidí a občas byl vidět i ohňostroj. Já byla, ale zase sama. I když jsem věděla, že tu je někdo, kdo o mě stojí. Byla jsem na něj neskutečně naštvaná. Dovolil si příliš moc. Byla jsem myšlenkami jinde a skoro si ani neuvědomovala, že je druhý den maturita. Vypnula jsem si mobil, aby mě nikdo neotravoval. Věřím, že moje máma bude hodně naštvaná. Seděla jsem tam pár hodin a pak chvíli před půlnocí jsem se vydala domů. Kousek jsem jela autobusem a pak docházela pěšky. Když jsem procházela kolem parčíku, tak na mě někdo zavolal z projíždějícího auta. Otočila jsem se a všimla si, jak někdo vystoupil.

„Ah Hyunii ani nevíš, jak moc rád tě vidím! Jak se máš? A co rodina?“ promluvil na mě dospělý mužský hlas. Jakmile jsem se podívala pořádně všimla jsem si, že je to Junsův táta.

„Pane Kime! Dobrý den.. ehm večer. Mám se vcelku dobře, rodina taky, copak tu děláte?“ usmála jsem se zdvořile na toho uznávaného muže.

„Už skoro tři měsíce jsem neviděl Junsua. Jsem si jist, že ty víš, kde je. A určitě taky víš, jak se učí na maturitu. Půjde na ni, že?“ chytl mě za ruce a doufal, že uslyší dobrou zprávu. „No... Junsu je v nemocnici. Nedávno ho srazilo auto a nejspíš se ještě pořád neprobral,“ pronesla jsem smutně a doufala, že pan Kim nedostane srdeční záchvat. „Cože?! V jaké nemocnici leží?!“ vykřikl Junsův otec zděšeně. „V Incheonské nemocnici,“ špitla jsem. Netušila jsem, že se ještě ten den nedostanu domů, protože mě pan Kim zatáhl společně s ním do auta a jeli jsme za Junsuem.

Dorazili jsme tam do půl hodiny a šli jsme do pokoje. Nebyla jsem si jistá jestli chci vidět zase, tak bezmocného Junsua. Statečně jsem vešla jako první a spatřila Changmina namáčklého vedle Junsua, jak spolu koukají do notebooku.

„Junsu!“ vykřikla jsem šťastně. Jakmile si mě všimli začali se usmívat. „Hyunii!!“ zaradoval se Junsu. Changmin se zasmál a zaklapl počítač. Poté vtrhl do pokoje pan Kim. Junsuovi z tváře úsměv zmizel a Min vyskočil od Junsua.

„Tati?“ zeptal se Junsu nevrle. Min se uklonil a představil: „Dobrý den pane Kime. Jsem Shim Changmin, moc mě těší,“ Pan Kim po něm hodil opovrhavý výraz, přikývl a potom se otočil na syna: „Takže k maturitě nejdeš, co? Nevadí, nemusíš ji dělat,“ Junsu se podivil. „Jak to?“

„Domluvili jsme se společně s prezidentem RT Corporation panem Gukem, že se oženíš s jeho dcerou, která je dědičkou a zabezpečí, jak tebe, tak sebe,“

Zůstali jsme s Changminem úplně zkoprnělí zírat nevěřícně na pana Kima. Junsu vyvalil oči, protože nevěřil, že něco takového udělal jeho otec.