Zkouška mého života 24. část

Yunho si pobrukoval písničku, kterou zaslechl ráno v rádiu, celý den. JaeJoonga už to docela vytáčelo. Pořád samé „Keep Your Head Down~~~“ Myslel, že vyletí z kůže a Yunho ne a ne přestat. Když procházel opět kolem Joongieho a znovu s tím začal, Jae už to nevydržel: „Prosím tě nemůžeš si začít zpívat něco jiného? Docela mě tím rozčiluješ!“ Yunho se zatvářil velice dotčeně a odsekl, že fajn! Jae si oddychl a dál mačkal v rukou noviny.

„Dotaz. Proč ty noviny chceš rozdrtit na atomy?“ zeptal se ho Yunho, aby si nezačal zase broukat a navíc ho zajímalo proč byl Jae tak nervózní. Jeho oči vzhlédly k mladíkovi jenž držel v ruce hrnek s čajem. „Nesnažím se je rozdrtit na atomy,“ zadrčel přes zuby Jae a naštvaně je hodil na stůl, tak rychle a silně, že s nimi srazil ze stolu ovladač na televizi a sklenici s vodou. Yunho leknutím nadskočil a trochu se polil vařícím čajem. Podíval se po starším chlapci s nevraživým a zároveň nechápavým pohledem ve tváři, a poté se natáhl na skříňku za ním, kde ležela krabice s papírovými kapesníčky. Jae složil obličej do rukou. Yunho si otřel tričko a odložil hrnek na stůl před něj, poté se trochu přiblížil k Jaemu a pohladil ho po vlasech: „Jae?“ vydal ze sebe těžký šepot, jenž přerušil to ticho, které hned po tom výbuchu nastalo. Jae těžce vzdychl, ale jinak se na něj ani nepodíval.

„Co se stalo?“ řekl již o něco hlasitěji Yunho a doufal, že se konečně dozví, proč tak vyvádí. Docela ho znervózňovalo, když se takto JaeJoong choval, netušil zda to bylo kvůli němu, či ne. Jediný pohyb, který nastal bylo zdvižení ruky a ukázání na noviny na stole. Podal si je a s napjatými nervy se podíval na titulní stranu. Vykulil oči, když to uviděl.

„Už chápeš?“ povzdechl Jae a zdvihl hlavu. Yunho se zadíval na Jaeho a urovnával si myšlenky. Jae si opět povzdechl a ukázal na obrázek dívky: „Víš koho si bere?“ Yunho pokrčil rameny a zadíval se na portrét blonďatého anděla s duší ďábla.

„Junsua!“ …. „Tvoje nevlastní sestra a náš blázen z nemocnice?!“ vykřikl zděšeně. Jae protočil panenky a přikývl. To to pěkně začíná... Pomyslel si Yunho.

„Absolutně si neuvědomuješ vážnost situace Minnie! Tím by se všechno vyřešilo!“ cedila jsem naštvaně přes zuby, zatímco jsem sledovala Changmina, jak žmoulá v ruce kus papíru. „Myslím, že si to uvědomuju až moc dobře!“ křikl po mě. Podívala jsem se do země a vzdechla jsem tichý šepot: „Myslela jsem, že ho miluješ..,“

FLASHBACK
„Vezmi si mě Minnie!“ opakovalo se pořád dokola v Changminově hlavě. Díval se dolů na Junsua plného očekávání a s plachým úsměvem na tváři. Junsu ho stavěl před hotovou věc. Changmin si už od dětství představoval svůj den, kdy on nebo jeho láska ho požádá o ruku, ale tohle se mu nějak nelíbilo. Nevěděl, co říct. Ještě chvíli přemýšlel a potom pronesl: „Su... Já, omlouvám se,“ a vysmekl ruku z jeho sevření. V tu chvilku jsem viděla, že se v Junsuovi něco zlomilo. Cítil se být zrazený, zraněný, odhozený, sám. Jeho oči ještě chvilku sledovali Changmina a potom svěsil hlavu a na koberec pod ním dopadlo pár kapek slz. Changmin odešel z pokoje jakoby nic. Nevěřila jsem tomu, co se právě stalo. Dívala jsem se za Changminem a potom jsem přešla k Junsuovi a pohladila ho mlčky po vlasech. Slyšela jsem, jak se snaží chytit dech a občasné posmrknutí. Zvedla jsem ho za bradu a podívala se, jak mu z očí tečou slzy. Nevěnoval mi pohled, tak jsem ho nechala radši být. Když Junsu pláče je lepší ho nechat samotného. Nepláče často, ale když ano nechce, aby ho někdo viděl.

Zvedla jsem se a odešla z pokoje, zavřela jsem dveře a namířila si to za Changminem.

KONEC FLASHBACKU

„Ty víš, jak moc ho miluju!“ … „Jo? Tak proč si ho odmítl?!“ Changmin se podíval do země a povzdechl: „Nechci si ho brát jen proto, že se on má ženit a že by se tím mohl zachránit,“ Na to jsem nemohla nic říct, ale stejně byl by to krásné, kdyby ti dva se vzali. „Ale stejně, jestli ho miluješ... tak nechápu proč to nebereš z té druhé stránky,“ špitla jsem. „Já bych to tak bral, jenže bohužel mi připadá, že Junsu to z té druhé stránky nevidí, chce se oženit jen proto, aby se nemusel ženit s Ji Eun,“ vzal si hrnek s čajem a usrkl. Povzdechla jsem a koukla na dveře za nimiž byl Junsu. Tak ale proč teda plakal? Napadlo mě. Zvedla jsem se: „Ale když tam brečí, tak by si mu to měl jít alespoň vysvětlit,“ obořila jsem se na Mina. Ten se po mě podíval, jakože proč zrovna on. Tím mne trochu vytočil, a tak jsem nakonec šla já. Jakmile jsem zaklepala a pomalu vešla, tak jsem uslyšela jen opovrhavé: „Di pryč!“ Naštvaně jsme práskla dveřmi a přísně pronesla: „Děláš to jenom kvůli tomu, aby si se nemusel ženit s Ji Eun?!“ Junsu překvapeně zvedl hlavu a utřel si tvář rukávem od trika: „Co-cože?“ … „Ptám se tě jestli to je jenom kvůli Ji Eun?“ přišla jsem blíž a zkřížila jsem ruce na hrudi. „Na jednu stranu ano, ale já vážně chtěl Mina požádat o ruku!“ zakňučel Su. To mi dá se říct stačilo, ale dál jsem se na něj přísně zírala: „Jen doufám, že to myslíš vážně s Minem,“

Junsu se zvedl a vykřikl nešťastně: „Proč bych neměl?! Je to první člověk se kterým něco myslím velice vážně! To on mě změnil! Díky němu jsem se přemluvil k tomu, abych se učil na maturu! Nebýt té nehody, tak bych ji snad dal společně s vámi! Plánoval jsem si všecko dopředu! Že mu tím poděkuju za to, že mě změnil!“

Stála jsem tam chvilku jako opařená a sledovala třesoucího se Junsua. Chtělo se mi křičet, brečet, skákat... všecko najednou. Popadla jsem ho za ruku a pořádně ho obejmula. Junsu se nebránil a opětoval mi objetí. Cítila jsem, že jsme to potřebovali oba. Otřela jsem mu z tváře poslední slzy. Usmál se. Konečně po tak dlouhé době.