„Vy
jste Pan Son?“ zeptal se muž v dobře padnoucím obleku svého
nadřízeného.
„Dobrý
den, prosím říkejte mi DongWoon, Henry,“ obrátil se na něj
vysoký mladík s širokým úsměvem a podal mu ruku. „Oh.. ano
pane DongWoone,“ potřásl si s nesmělým úsměvem s jeho rukou.
„Vím, že jste tu nový, ale věřte na formálnosti tady
nehrajeme, tykej mi,“ zasmál se znovu DongWoon a posadil se do
svého koženého kancelářského křesla a pokynul rukou směrem k
židli na druhé straně stolu, aby si Henry sedl.
„Omlouvám
se, jen každý mi říkal, ať si dávám pozor, že jste z Korei a
tam hraje velkou roli-“ … „Tady nejsme v Korei Henry a je mi to
jasné. V každém případě,“ podíval se zájmem na muže před
sebou, „dostal si informace o tom, jaká bude tvoje první práce?“
Henry se na chvilku zasekl a potom rychle začal šátrat ve svém
kufříku a po chvilce hledání vytáhl složku s papíry a začal
listovat: „Oh.. Ano, vaš-!.. Tvoje sekretářka mi je dala předtím,
než jsem sem přišel,“ brouzdal očima po papíře a pak rychle a
váženě pronesl: „První práce je zajistit odlet pana Son Dong
Woona do Seoulu, Jižní Korei. Na dvanáctého června,“ DongWoon
se zasmál a sledoval jeho reakci na to, co právě přečetl. „Tak
vidíš, v Korei ale brzy budeme,“ Trochu překvapený Henry vstal
a uklonil se: „Už to běžím zařídit!“ potom rychlím krokem
zmizel z DongWoonovi kanceláře. DongWoon se otočil se svým
křeslem směrem k oknu a povzdechl si s letmým úsměvem na tváři
a povolil si kravatu. Vstal a opřel se rukou o sklo a zahleděl se
do rušného města New York. „Zpátky domů, konečně! Sbohem New
Yorku,“ řekl si pro sebe.
Junsu
mi dal všechny dopisy od DongWoona a já tak měla zábavu na zbytek
dne. S taškou přes rameno, dopisy v ruce a mým pohledem upřeným
jen do textu na nich jsem se šourala pomalým krokem domů. To
vážně ani nemůže být pravda! On snad na mě myslel každou
chvilku, ne to prostě není možný. Z většiny dopisy
obsahovaly souhrny toho, co se za ten měsíc stalo a potom otázky
směřující na mě a něco málo i na Junsua.
Když
jsem tak zasněně chodila po chodníku, tak mi bylo jasné, že
bavím lidi okolo sebe. Zdržuju a jsem schopná stát na semaforu a
než si uvědomím, že už je zelená, tak skočí znovu červená a
já můžu stát a čekat znova. Jakmile jsem se na dalším přechodu
rozběhla přes silnici, tak jsem v půlce do někoho vrazila.
„Co
to sakra?!“ vykřikla holka, kterou jsem srazila na kolena.
Podívala jsem se na ní po tom, co jsem si posbírala dopisy ze země
a chtěla se omluvit, ale při zjištění, kdo je ta osoba zač se
mi začal přetáčet žaludek. „Ahh.. kohopak to tu máme? Jak se
máš Hyunii?“ zeptala se mě s úšklebkem na rtech. „Ji Eun,
bylo mi líp dokud si se tu neukázala jako přírodní katastrofa,“
zadrčela jsem a s nezájmem jsem se podívala na stranu. Ji Eun mě
začala oprašovat bundu a usmívala se jako neviňátko. Odstrčila
jsem její ruku pryč a vykřikla: „Co po mě chceš?!“ Dotčeně
se po mě podívala a ze rtů ji vyšli jen těžko uvěřitelná
slova: „Po tobě přeci nic nechci, tebe mám ráda, jediný po kom
něco chci je přeci Junsu,“ … „A co kdyby si se zdekovala a
vypadla tam odkud jsi přišla?“ odsekla jsem jí. „To přece
nemůžu, Junsu by byl smutný, že bych ho nechala u oltáře
samotného,“ řekla s klidem. „Děláš si ze mě srandu?“
zeptala jsem se ji výhružným úsměvem. „Junsu by byl nejradši,
kdyby si se do jeho života už nikdy nevrátila a nechala ho s
Changminem na pokoji!“ štěkla jsem po ní v rychlosti aniž bych
si uvědomila, co jsem vlastně právě vyzradila. Ji Eun se na
chvilku se zájmem zastavila a řekla si pro sebe: „Changmin? Shim
Changmin?“ po několika málo momentech jí vše došlo. „Děkuju
za užitečné informace Hyunii a pozdravuj mamku!“ zamávala mi
celá zářící štěstím a dala se na odchod. „Ta … jedna
cuchta!“ zasyčela jsem směrem k ní a naštvaně jsem se rozběhla
domů.
Changmin
seděl ve své cukrárně a v hlavě se mu začaly vynořovat
vzpomínky na první pusu s Junsuem. Většina věcí okolo mu ho
nějako připomínala. Všiml si stolu na kterém bylo spoustu
sladkostí v ten den. Pak se podíval na stůl strčený vzadu v
kuchyni, který byl totálně na vyhození, protože se mu ulomila
noha. Při vzpomínce na to, jak se to vlastně stalo se Min
začervenal a skousl si spodní ret. To jsme to s Junsuem vážně
přehnali, ale na tu dobu po zavíračce a Junsua, tak nažhaveného
už nikdy prostě nezapomenu. Pomyslel si a usmál se. Potom se
zvedl a prošel celou budovu. Zastavil se u vitríny s vystavenými
dorty pro každou událost jako narozeniny, výročí nebo i svatbu.
Při pohledu na dort, který vytvářel s myšlenkou na Junsua se mu
zastesklo a začal pomalu litovat toho jak Junsua odmítl. „Zatracená
práce, proč on vždycky dostane to, co chce?!“ vykřikl do
prázdné místnosti. Snažil se udržet vážný výraz, ale strašně
moc se mu chtělo usmívat, takže sebral rychle svůj kabát a
utíkal směrem domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat