sobota 13. července 2013

Hurikán Na Denním Pořádku

Na přání

Skupina: B.A.P

Žánr: Drama, romantické, komedie


Typ: One Shot












„Mei?! Kde jsi?!“ křičela starší  žena přes malou kuchyňku v zadní části malé malebné kavárny uprostřed Songpa-gu čtvrti.
            „Ano, Paní Shim! Jsem tady!“ vyběhla ze skladu mladá holka s tácem v ruce. Prodrala se přes krabice, které jí stály v cestě a stačila jich taky pár shodit.
            „Že já s tebou ještě pořád mám nějakou trpělivost,“ povzdechla paní Shim a zkřížila ruce na hrudi, „Běž rychle! Stůl 4 a 9 si chce objednat a 7 platí,“ukázala směrem do hlavní části kavárny.
            „Už běžím!“ usmála se Mei a hned potom, co narovnala zpět krabice se odhodlaně vydala mezi zákazníky.
Mei byla hodná v celku milá, ale neskutečně potrhlá. Nikdo jí neřekl jinak než 'Hurikán', protože kam přišla, tak se to tam změnilo v nebezpečné území. Na uzdě jí vždycky držela její nadřízená Paní Shim, která vlastnila onu kavárnu, kde Mei pracovala. V té době to byla nejoblíbenější kavárna a tudíž i jediná kavárna v okolí. Vydělávala hodně peněz, takže se mohl přistavět malý příbytek nad kavárnou pro Mei. Byl to dárek od Paní Shim, jelikož se Mei ujala. Mei přišla před třemi lety o rodiče v autohavárii a Paní Shim byla nejlepší přítelkyně její matky. Starala se o ní od té doby. Teď je Mei 18 let a žije poměrně šťastný život.
           
            „Zelo? Nechceš se jít projít? Celý dny sedíš zavřený v domě, takhle nové prostředí nepoznáš,“ už poněkolikáté tento týden stála Jun Hongova matka ve dveřích jeho pokoje a snažila se svého syna poslat ven.
            „Neříkej mi Zelo,“ zamumlal a otočil další stránku v knížce, kterou rozečetl ráno. S ustaraným pohledem si povzdechla a nechala Jun Honga ve svém pokoji.
            „Nech ho být. On si tu cestu ven nakonec najde,“ pozvedl hlavu z novin Pan Choi, Zelův otec. „Jsi si jistý, že to byl dobrý nápad přestěhovat se sem hned po skončení školy? Víš, že je Zelo docela arogantní a ne moc lehce se seznamuje s novými lidmi. Takhle jsi ho odtrhl od kamarádů,“ posadila se do křesla naproti svému muži.
            „Alespoň má teď dva měsíce času na to, aby si našel nové přátele, jeho věc, když se pořád schovává v pokoji,“ pohodil rukou ve vzduchu Pan Choi a opět se začetl.

            Nikdo vás o to neprosil, abychom se stěhovali. Tak proč? Nesnáším to tady! Měli jsme zůstat v Jongno-gu. Nemám náladu ani čas courat se metrem či autobusem. Přemýšlel Zelo, když hned potom, co jeho pokoj opustila jeho matka, odhodil knížku zpět na své místo. Vstal z postele a přešel k oknu: „Nesnáším to tady! Tenhle pokoj! Tenhle dům a ulici. Tuhle čtvrť!“ bouchl naštvaně rukou do jeho psacího stolu. „Pravdou ale je, že mě nebaví zůstávat už ve čtyřech zdech. A mám chuť na dobré esspreso,“ ohlédl se po pokoji a zasteskl si po kavárně jenž navštěvoval pravidelně v jeho bývalém bydlišti. Sebral ze židle kabát a otevřel okno. Vyskočil si na parapet a potom, co se ujistil, že na zahradě nikdo není skočil mezi keře, které měl pod oknem. Proplížil se za branku a vydal se na menší průzkum. Nemusel hledat dlouho. Po několika minutách chůze narazil na docela slušně vypadající kavárnu. „Konečně místo, kde budu mít klid,“ usmál se a vzal za kliku od hlavních dveří. Do nosu ho praštila silná vůně kávy. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se okolo, aby si vyhlédl nějaké volné místo k sezení. V kavárně bylo několik postarších lidí, kteří sem nejspíš taky přišli za odpočinkem a relaxem nad jejich oblíbenou kávou.
            Jak procházel mezi stoly, aby se dostal k jednomu, který byl zastrčený v rohu místnosti u velké stojící lampy a malou knihovničkou nad  ním, tak se za ním několik žen otáčelo. V každém případě byl vychovaný a všechny cestou zdravil. Uvelebil se do křesla a užíval si toho pocitu.
            „Myslím, že jsem našel jedno z mála nejlepších míst v téhle otravné čtvrti. Klid a káva, skvělá kombinace,“ řekl si potichu pro sebe a usmál se, když si začal pročítat nabídku.
           
            „Dobrý den! Co si dáte?“ ozval se nad ním hlas dívky. Vzhlédl, aby se podíval, kdo má tak uječený tón, který mu připadal trochu otravný. 
            Mei se usmívala, tak asi jako na každého zákazníka, ale když se střetla se Zelovým pohledem , tak myslela, že se jí podlomí kolena a ona upadne do bezvědomí.  Anděl! Musí to být anděl! Utklo jí v hlavě.
            „Dobrý den,“ řekl trochu nevrle Zelo a prohlédl si Mei od hlavy až k patě, „Dal bych si prosím espresso,“ pokusil se o přátelský úsměv. Mei přikývla a otočila se, pak si to hned, ale rozmyslela a přiklekla k mladíkovi, který sebou leknutím cukl. Mei si ho změřila pohledem a usmála se: „Ty jsi tu nový, protože tě neznám ze školy. Jak se jmenuješ?“ vyhrkla na něj. Zelovi se v tu chvilku rozplynula myšlenka na poklidný a nerušený odpočinek u kávy.
            „A ty jsi kdo, že máš tu drzost mi tykat?“ zeptal se vážně. Mei se ušklíbla nad jeho otázkou: „Tak pardón, ale ty mi taky teď tykáš,“ zvedla se a odběhla do kuchyně připravit mu jeho espresso.
            „Mladíku, takhle byste s Mei mluvit neměl,“ otočila se na Zela starší paní, která seděla u vedlejšího stolu. „Mei?“... „Ano,ta holčina. Jmenuje se Mei a zeptala se tě na tak prostou věc, nemusel si na ní hned vrčet,“ usmála se na něj a opět se otočila ke svému šálku kávy. Zelo přikývl a potom protočil panenky v sloup. Po chvilce se Mei vrátila s espressem na tácku. Položila ho před něj a znovu se zeptala: „Takže mi neřekneš, jak se jmenuješ?“ Zelo se na ní podíval a povzdechl: „Na co to chceš vědět?“ .. „Abych věděla, jak ti mám říkat? Třeba?“ hodila po něm ironický výraz. Zelo nemohl pochopit, jak někdo může být, tak otravný. Pak si ale všiml ženy, která ho předtím napomínala, jak se na něj dívá, a tak se překonal a Mei odpověděl: „Jsem Choi Jun Hong, ale všichni mi říkají Zelo,“  … „Zelo?“ vyprskla trochu smíchy Mei a dala si ruku před pusu, aby se trochu uklidnila. Ten jí zpražil pohledem a odsekl: „Ty mi tak, ale neříkej, když ti to připadá směšný,“  Mei se znovu zasmála a chtěla odběhnout se jít vysmát do kuchyně, ale nějak zavadila o kabát, který si Zelo přehodil přes křeslo a s velkou ránou se svalila na zem. Zelo spolkl výkřik a podíval se po svém drahém kabátu. Vyskočil z křesla a sebral ho ze země a začal kontrolovat. Když narazil na roztrhlý okraj, myslel si, že vyskočí z vlastní kůže. Mei se zvedla ze země a vytřeštila oči, když uviděla napůl roztržený kabát. V tu chvíli se rozletěli dveře z kuchyně a vyběhla paní Shim, kterou rána, co slyšela docela vyděsila.
            „Mei! Si v pořádku? Co se stalo?“ vyhrkla na ní a potom se podívala na mladíka před sebou, jenž svíral v ruce svůj už na vyhození, rozervaný kabát.
            „Já.. to.. no..,“ zakoktala se Mei a skryla svůj stud, za tác.
            „Omlouvám se, Mei je trochu roztržitá, samozřejmě objednejte si, co chcete, máte to zadarmo, jako náhradu za zničený kabát,“ pronesla rychle Paní Shim a začala strkat Mei za dveře do kuchyně. Zelo se zlostně díval po Mei a potom si sedl zpět do křesla a zanaříkal nad svým oblíbeným kabátem: „Já věděl, že tady mě nečeká nic dobrého,“

            „Můžeš mi vysvětlit, co si to zase dělala?!“ zeptala se přísně Paní Shim. Mei se pousmála a potom začala vysvětlovat: „No.. a pak mi řekl svoje jméno a dodal, že mu ale všichni říkají Zelo. Chápete? Zelo!“ zasmála se znovu. Paní Shim se neubránila a koutky rtů jí taky cukly v přicházejícím smíchu. „Ehm, no dobrá! Uklidni se a běž pracovat a už žádné vylomeniny!“ odkašlala si s úsměvem Paní Shim.

XXX

            „Co jsi s tím kabátem vyváděl?!“zhrozila se jeho matka na druhý den ráno, když mu sbírala věci z pokoje na vyprání. Zelo vykoukl z koupelny a snažil se vymyslet rychlou výmluvu, při které by nezjistila, že byl včera venku bez jejího vědomí. „No, to asi nějak samo, však ho vůbec nenosím!“ křikl a rychle se za sebou zavřel dveře. „Jo tak samo se to!“ zakroutila hlavou a smířila se s tím, že ho bude muset vyhodit. Ještě předtím, jí ale zavoněla káva pod nosem. Přičichla si ke kabátu a zjistila, že celý voní. Hned jí došlo, že Zelo už byl konečně venku a opět v nějaké kavárně.

            Když se Zelo ujistil, že mamka je pryč z jeho pokoje, tak se rychle převlékl a opět, jako předchozí den vyskočil z okna a dal se stejnou cestou do té samé kavárny. I když si byl jist, že nemine další nepříjemné setkání s Mei, měl neuvěřitelnou chuť na jakoukoli kávu. Občas se mu ještě přezdívalo 'Kofeinový Maniak'. 
            Mei se dívala z okna, zrovna měla volnou chvíli v kavárně nikdo zrovna nebyl. Najednou si všimla blonďatého vysokého mladíka šinoucí si ho to do jejich kavárny. Ušklíbla se: „Pan Zelo Arogantní a Namyšlený Věžák se vrací,“ vstala ze židle a šla si pro tácek.
            „Už jsi tu zase?“  zeptala se, když vešel dovnitř.
            „Ano, zase a nemysli si, že sem přestanu chodit, jste nejbližší kavárna v okolí mého domu,“ odfrkl si Zelo a namířil si to ke svému stolu.
            „ A taky jsme jediná kavárna v téhle čtvrti,“ doplnila jeho poznámku s úsměvem Mei, „Tak co to bude dneska?“ … „Nevím jestli ti můžu důvěřovat zda tu kávu na mě po cestě nevyliješ, ale prosil bych vídeňskou,“ poškádlil jí a usmál se. „Neutahuj si ze mě! Nebo to udělám schválně!“ štěkla po něm a odešla s jeho objednávkou. Ještě po ní s úsměvem křikl: „Je tady paní vedoucí? Já jen, abych byl v bezpečí,“ Mei jen práskla dveřmi. „Blbeček jeden, ne není tu Paní Shim jsem tu jen já a ty, takže by sis měl dávat pozor!“ řekla si pro sebe, když připravovala jeho kávu.
            „Takže sami?“ zasmál se Zelo a přistoupil k ní blíž. Mei se lekla a otočila se: „Co tady děláš ?!“vykřikla. „Jen se du ujistit, že mi do kafe nic nenasypeš,“ zašklebil se, „Protože jsi mi zničila kabát, tak abys nemusela nic dělat za náhradu, tak mě budeš chtít zabít,“ dodal.
            „Moc čteš ne?“ zakroutila v nepochopení hlavou Mei. Zelo se na chvilku zarazil nad tím, jak to mohla poznat. 
            Otočila se, aby mohla pokračovat a pomalu dávala šlehačku na kávu.
            „Přidej je jí málo,“ šťouchl ji Zelo. Mei se zhluboka nadechla  a přidala ještě trochu pak vzala do ruky kakao a začala ho sypat na šlehačku.
            „To je moc!!“ zastavil ji.
            „Připravuju to já nebo ty?!“ křikla po něm. Zelo se zasmál.
            „Podej mi z tamtoho šuplíku dlouhou lžíci, když už tam stojíš,“ ukázala tím směrem.
Otočil se a snažil se nahmatat dlouhou lžičku, jakmile ji našel, tak se rychle otočil. Jenže v tu samou chvíli se otočila s plnou sklenicí kávy i Mei a vrazili do sebe. Káva se rozlila Zelovi na triko a Mei se ještě k tomu sklouzla noha a shodila ho sebou na zem. Po cestě se ještě stihl praštit o stůl.
            Zelo zanaříkal bolestí a chytl se za rameno, kterým se praštil. Nejenom, že byl opařený, ale ještě na něj inteligentně dopadla Mei.
            „Bože můj,“ zakňourala Mei a opřela se loktem o jeho břicho, nacož znovu vyjekl a prudkým pohybem jí znovu na sebe shodil.
            „Ty si děsnej hurikán!“ hodil po ní pohled plný různých emocí, jak vzteku, tak i pobavení a zaujatosti.
            „Nestalo by se to, kdybys sem nepřišel!“ vzhlédla k němu, a když zjistila, že jsou od sebe jejich obličeje jen pár centimetrů, začervenala se.
            „Tak promiň, že za to tentokrát můžu já. Vstávej, rád bych si utřel to triko, docela to pálí,“ .. „Tak mi pomož, klouže to,“ snažila se postavit, ale na mokré podlaze jí podjela noha. Zelo ji chytl za ramena a pomalu se s ní posadil. Potom už bylo lehké vstát.

            O něco málo později, když se jim podařilo sesbírat střepy ze sklenice, ve které byla káva a vytřít podlahu se Zelo vysvlékl z trika a hodil ho do dřezu. Mei vytřeštila oči na jeho holé tělo.
            „Co to děláš?!“ vykřikla a celá rudá se otočila, aby ji neviděl.
            „Musím to namočit, nebo to z toho trika už nikdy nedostanu,“ pronesl, kouknul se jejím směrem a pousmál se.
            „Nemáš tu někde něco na schlazení?“ zeptal se, když si všiml, jak moc má rudé břicho od toho opaření. Mei se zamyslela a vběhla se podívat do lékárničky s první pomocí. Našla mastičku na popáleniny a donesla mu ji.
            „Tady namaž si to,“
            „Děkuju,“ nandal si trochu masti do ruky a začal si ošetřovat zraněné místo. Mei se snažila na něj moc nezírat, ale nedařilo se jí to. Vzhledově anděl, dokonalý anděl. Co jsem komu provedla?
            „Haló?“ mával jí rukou před obličejem.
            „Eh.. cože?“ vzpamatovala se Mei a všimla si, že na něj zírá docela slušnou dobu. Zelo se začal smát: „Ještě nikdy si neviděla nahý tělo?“
            „Nech toho, samozřejmě, že viděla!“ odstrčila ho od sebe.
            „Tak proč na mě tak koukáš?“ našpulil nevinně pusu a zamrkal. Mei rychle sebrala tác ze stolu a praštila ho přes hlavu.
            „Co to do tebe vjelo?! Mohla si mě zabít!“ chytl se za hlavu a vyjekl s trochou bolesti. „Jak bych tě mohla zabít?“ odsekla, když se rozběhla směrem z kuchyně.
            „Ten tác je kovový! Jsi snad nájemná vražedkyně?“ křikl a rozběhl se za ní.

            Jak běžela mezi stoly a smála se, škobrtla o židli a dopadla na zem. Zelo si povzdechl a zastavil se nad ní.
            „Vstávej,“ usmál se. Jenže, když to chtěla udělat, tak sykla bolestí. Zelo se k ní nahnul a sáhl jí opatrně na kotník: „Bolí?“ Mei přikývla.
            „Ty si fakt něco,“ vydechl úžasem a vzal ji opatrně do náruče a přenesl na křeslo. Překvapeně si ho prohlížela, ale nechala ho dělat, co chce.
            „Kde vůbec bydlíš?“ zeptal se jí, když jí o několik chvílí později přikládal obklad na kotník.
            „O patro výš,“ ukázala prstem ke stropu.
            „Tady? I s rodiči?“ podivil se.
            „Sama, nemám rodiče, zemřeli,“ špitla smutně a podívala se do země. Zelo se zamračil, projel jím menší pocit viny a chytl ji za ruku: „To jsem nevěděl, je mi to líto,“ … „To je v pořádku,“ usmála se na něj. „To patro mi nechala postavit Paní Shim, stará se o mě od té doby,“ vysvětlila.
            „Aha, tak to je od ní moc hezké,“
            „A kdo jsi vlastně ty?“ hodila po něm tázavý pohled a se zájmem čekala na jeho odpověď. Zelo se zarazil. Měl bych jí říct, že jsem synek z bohaté rodiny?
            „Tak řekneš mi to už?“ nedočkavě ho popíchla.
            „Přistěhovali jsme se sem z Jongno-gu čtvrti a naši jsou dost bohatí, takže já bydlím v té vile na konci ulice,“ zamumlal a podíval se na ní, chtěl vidět její reakci.
            „Takže to jsi ty! Ten kluk, co nikdy nevylézá? Teda už jsi vylezl, ale no..,“ … „Jo to jsem já,“ zasmál se a posadil se vedle ní.
            „Nemáš to tričko už uschlé?“ koukla ztrápeně směrem ke kuchyni. Zelo se pousmál: „To tě tak vyvádí z míry, že tu jsem jen v kalhotách?“  … „JO!“ přiznala se Mei.
            „Ale líbí se ti to viď?“ mrkl na ní. Mei se začervenala a otočila, aby se nemusela dívat, ale Zelo ji chytl za ramena otočil k sobě a rychle jí zpražil dlouhým a jemným polibkem. Mei zůstala v šoku.
            „Zapomněl jsem dodat, že k tomu arogantnímu, namyšlenýmu a bohatému jsem ještě tak trochu spontánní,“ pohladil ji po vlasech a přitiskl si ji ke hrudi.
            „Zelo...,“ vydechla šokovaně, ale on ji rychle přerušil: „Dneska jsem se bavil jako nikdy dřív, tolik katastrof v jednom dni. A navíc s tak hezkou holkou,“ zasmál se. 

            Po několika dlouhých chvílích společného sezení se Zelo zvedl k odchodu, protože už bylo celkem pozdě. V dveřích jí znovu políbil, ale na čelo.

            „Tak zase zítra Mei?“ usmál se na ni neodolatelně. Mei souhlasila. Nevěděla, kam to bude směřovat, nebo co se vůbec bude dít dál, ale tušila, že jí čeká už jen samé štěstí.

2 komentáře:

  1. U všech Daehyunů! To je dokonale krásné a nevím jaké ještě! :3 Moc se mi to líbí! Jsi šikovná spisovatelka. :) Mckrát ti děkujíí! Prostě dokonalost sama. Ještě jednou mockrát děkují :)

    OdpovědětVymazat