MINE I.

Skupina: DBSK

Pairing: YunJae

Žánr: Mystery, zamilovaný, smrt

Typ: Kapitolovka

Ticho. Nic není slyšet až na vítr, který je krutý a mrazivý. Nohy se boří do hustého sněhu, ale mladík pořád pokračuje v chůzi dál. Musí se dostat domů. Třese se zimou a jeho rty jsou lehce fialové. Rovná si batoh na zádech, když tu najednou se ozve lámání větví jen kousek od něj. Rychle se otočí a vidí postavu, která těžce dopadá do sněhu. Na nic nečeká a běží k oné osobě.

„Jste v pořádku?“ zeptá se, ale odpovědi se nedočká. Opatrně přetočí osobu na záda. Zjišťuje, že je to chlapec asi ve stejném věku, je bílý jako samotná smrt, a také tak chladný. Nejspíš to bude tím, že není moc oblečený. Moc dlouho se nerozmýšlí a bere chlapce sebou. Nesmí ho nechat venku zvláště, když je celý promrzlý.

Na zádech ho odnese až k sobě domů. Položí ho na postel a přehodí přes něj deku. Rychle připraví teplý čaj a kontroluje zda je ještě vůbec naživu. Hrudník se zvedá, žije. Přestože je už v teplé místnosti, zabalený v dece a kousek od hořícího krbu, tak chlapec zůstává pořád neuvěřitelně chladný na dotek.

„To nemůže být možné,“ řekne si sám pro sebe a položí mu ruku na čelo. V tu chvíli se chlapcovi oči otevřou. Fialově žhnoucí oči se upřeně dívají na mladíka nad sebou....

Udýchaný a zpocený z hrůzného snu se Yunho rychlostí blesku posadil na své posteli. Rozhlížel se kolem sebe, ale jediné, co viděl byla rožhnutá petrolejová lampa na jeho nočním stolku. Vše bylo v pořádku, jen další sen. Opakující se sen právě od té doby, co se to doopravdy stalo.

Odhrnul ze sebe peřinu a nazul si pantofle, které ležely u jeho postele. Vzal do ruky lampu a vyšel z pokoje. Dlouhou a temnou chodbou prošel až ke dveřím od sklepa. Chvíli se na ně jen upřeně díval a pak vytáhl z pod své košile starý mosazný klíč na šňůrce, kterou nikdy z krku nesundával. Otevřel dveře a dal se po starém kamenném schodišti směrem dolů. Přišel k velkým železným mřížím a strčil onen klíč do zámku na nich. Třikrát otočil a se zavrzáním otevřel mohutné mříže. Udělal ještě pár kroků a zahnul do velké osvětlené místnosti, kde uprostřed stál velký železný kruh zabudovaný do země. Z něj vysely k němu přikované těžké řetězy, dlouhé asi tak maximálně čtyři metry. Spojovaly se v jediném místě. Byly součástí velkého ostnatého obojku, který měl na krku usazený onen chlapec, kterého Yunho před několika lety zachránil z kruté zimy.

Opatrně přešel o kousek blíž a přiklekl si ke chlapcovu tělu, které leželo nehybně na studené zemi: „Spíš JaeJoongu?“ zeptal se Yunho a položil lampu na zem.

„Moc dobře víš, že já nikdy nespím,“ otočil se na něj s ďábelským úšklebkem na tváři.

„Jen jsem se chtěl ujistit,“ pousmál se Yunho a pohlédl do tváře té temné bytosti. JaeJoong nebyl člověk ani nějaké zvíře. Dal by se možná nazvat démonem. Ač vypadal jako člověk, neměl s lidskou rasou nic společného. Vlasy karmínové barvy, oči měnící barvu vzhledem k jeho náladě, svalnaté ruce a tělo. Tvář měl pokrytou černými čarami. A vlastnil ještě jednu zajímavou věc, křídla, která mohl roztáhnout kdykoli chtěl. Vládl nezměrnou silou, ale byl vězněn a omezován právě Yunhem, který ho zachránil, když před těmi lety byl vyhoštěn z 'temnoty', jak sám říká, na tento svět. Nikdy nespal, nepil ani nejedl, nikdy nic nechtěl ani si nestěžoval navíc nestárl. Byl pořád stejně mladý a nádherný, jako tehdy. Perleťová kůže a i stejně pořád tak chladná. Yunho jím byl naprosto posedlý, a proto ho schovával a držel v tajnosti před okolním světem. Nikdo o JaeJoongovi nevěděl, jen Yunho.

„Proč jsi přišel? Hádám, že je pořád ještě noc, jakto že nespíš?“ prohlédl si Yunha JaeJoong.

„Zdálo se mi o tobě, opět,“ povzdechl si Yunho a usmál se na něj. Jae se posadil a po chvíli se zvedl, otočil se a zahleděl se do plamenů louče, která vysela na zdi: „Opět, jak jsi mě našel?“ Yunho přikývl, věděl, že mu nemusí odpovídat nahlas. Jae se na něj otočil s úsměvem. Yunho se při pohledu na něj otřásl. Jae v něm vzbuzoval touhu, jakou nikdy k nikomu nepocítil. Byl si jist, že ním dokáže manipulovat, a tak se snažil od něj držet, co nejdál, ale ne vždy se mu to podařilo. JaeJoong mu nikdy neublížil, ale Yunha donutil k tomu, aby ho chtěl. Lákal ho jako kořist. Právě kvůli tomu, že mu nemohl věřit, ho Yunho zavřel do sklepa jeho domu. Nemohl ho jen tak nechat pobíhat si po domě, protože se bál, že by se k němu mohl dostat blíž. Jak někdo by mohl důvěřovat démonovi?

„Musel jsem tě vidět, ale teď se vrátím zpátky do postele, protože dnes bude-“ … „Bude ples, každý přijde se opít, vydělat několik milionů a desítky děvčat přijdou najít svého manžela,“ dořekl za něj JaeJoong. Yunho se ani nedivil, jak je možné, že to věděl, byl na takovéhle situace již zvyklý. „Správně,“ zamumlal si pro sebe a sjel JaeJoonga pohledem od hlavy až k patě. Přistoupil o krok blíž. Něco ho nutilo se přiblížit k démonovi. JaeJoong ho sledoval tmavě modrýma očima a nehybně čekal, až se ho dotkne. Yunho opatrně natáhl ruku a položil na jeho hruď. Hypnotizoval to místo asi třicet sekund, pak rychle odskočil a tělem mu projelo lehké zabrnění. Opět se dokázal ovládnout. Otočil se a zmizel na schodišti za mřížemi. JaeJoongovi oči se najednou rozjasnili z tmavě modré na světle modrou a rty se mu zkroutily v malém úšklebku, otočil se zpět k louči a pomalu oči zavíral. Jakmile se jeho víčka dotkla, oheň na louči zhasl také.