Zkouška mého života -FINAL- Svatební den

Takže a je to tady, poslední část Zkoušky Mého Života. Někteří mi pořád psali, celý den, jak se nemůžou dočkat. A tak ještě předtím než začnete číst. Mám pro vás v posledním díle schované překvapení, kdo ho najde dostane fotku s věnováním :D 

Uběhl asi měsíc ode dne, kdy se vrátil DongWoon a Yoochun zachránil Junsua před ďábelskou Ji Eun. Junsu si konečně udělal maturitu a neuvěřitelně ho začala bavit cukrařina, takže se pustil společně s Changminem do provozu jejich již společné cukrárny. S Yoochunem jsme si vše v klidu vyříkali. Divila jsem se, jak lehce přijal i skutečnost, že jsem se dala dohromady s DongWoonem. I když jsem viděla v jeho očích zklamání, ale ne ze mě ale ze sebe. Pořád ho nějak trýznila myšlenka na to, že si neuvědomil důsledky svého rozhodnutí dřív. V každém případě ho práce ve firmě otce Junsua začala bavit. Yunho udělal příjmačky na univerzitu a JaeJoong mohl být na svého miláčka pyšný. Není to ani dva týdny, kdy Changmin všem oznámil datum jeho svatby s Junsuem. Samozřejmě, nikdo nechtěl, aby se do příprav pustil Changmin sám. Junsu proto požádal Yunha s JaeJoongem. Kluci se pustili do příprav s takovou vervou, že z toho snad bude událost století. Min si ale stejně vydobil to, že o svatební dort se postará on sám.

„Nekruť se tak! Nebo ti tu kravatu nikdy neuvážu!“ okřikla jsem Junsua, který se pořád prohlížel v zrcadle.

„Promiň j-jsem neuvěřitelně ner-vózní!“ vykoktal a znovu si prohrábl vlasy. Praštila jsem ho po ruce a chytla ho za tváře: „Uklidni se! Proboha! Nebudu ti ty vlasy dělat znova! Už nemám tužidlo!“ Junsu se zasmál a přikývl, vydechl a zatřepal rukama. Měl na sobě dobře padnoucí bílý oblek, na který jsem byla neuvěřitelně pyšná, protože hledáním toho pravého pro Junsua jsem strávila dost dlouhý čas mého života. Myslím, že mi přibylo na hlavě pár šedivých vlasů díky tomu.

„Vypadáš skvěle, tak už se prosím tě někam posaď a počkej, nic nedělej! Nerada bych zase dělala něco znova,“ ukázala jsem výhružně prstem. Junsu se posadil na židli a začal si hrát s krabičkou, kde se nacházeli snubní prstýnky. V tu chvíli se ozvalo ťukání na dveře a já se s úsměvem otočila. Ze dveří vykoukla JaeJoongova hlava a hned za ní Yunhova: „Tak jak je na tom nevěsta?“ zažertoval Yunho.

„Už je snad připraven, pohlídáte mi ho někdo, chci se jít mrknout na Changmina!“ poprosila jsem je. Yunho souhlasil, že tu s ním počká. Nadzdvihla jsem si svoje dlouhé fialové šaty a vyběhla ven z pokoje za JaeJoongem.

„Myslela jsem, že ho snad nepřipravím, je tak nervózní a pořád se vrtěl,“ povzdechla jsem. Jae se usmál: „Min na tom je podobně, ale ono je to přejde. Každopádně ať už se Min připraví!“ upozornil mě a podíval se do papíru, který držel v ruce, „Obřad začne za čtvrt hodiny, běž mu to prosím říct,“ … „Vážně jste s Yunhem skvělí organizátoři,“ poplácala jsem ho po zádech a přešla jsem k dveřím na druhé straně chodby. Otevřela jsem pomalu dveře a nakoukla dovnitř. Changmin pochodoval ve svém černém obleku dokola a přeříkával si svatební slib. Yoochun seděl na židli v rohu místnosti s velice pobaveným výrazem ve tváři.

„Tak pane ženichu, jak jsme na tom?“ vešla jsem a zasmála se. „Hyunii!“ vykřiklMin a zastavil se. „Je na tom dobře, slib umí, a já si myslím, že jsem se ho už taky naučil,“ ušklíbl se Yoochun. Min na něj vyplázl jazyk a přišel ke mně: „Co Junsu?“ zeptal se šeptem. Šťouchla jsem ho do ramene a pobaveně vykřikla: „Nebuď zvědavej! Ani ne za čtvrt hodiny zjistíš sám!“ Changmin se nadechl a zakýval hlavou na souhlas.

„Zvládneš to!“ položila jsem mu ruku na rameno a povzbudivě jsem se usmála.

„Tak půjdem?“ popostrčil nás ze dveří Yoochun. Vyšli jsme všichni tři na chodbu a namířili si to rovnou do sálu. JaeJoong na nás odtamtud mával, jak utržený ze řetězu. Nejspíš naznačoval, že máme trochu pohnout.

„Hyunii!“ rozlehlo se po chodbě za mnou. Otočila jsem se a uviděla jsem DongWoona a Henryho. Poslala jsem Changmina a Yoochuna napřed a vrátila jsem se.

„Tak stihli jste to,“ ulevilo se mi. Henry se ušklíbl a uhladil si svoje sako: „Na to, že jsem tady jen něco málo přes měsíc, tak to tu znám líp než on, musel jsem ho směrovat,“ DongWoon ho šťouchl loktem a podrbal se na hlavě. Vydechla jsem úžasem: „Koukám, že tvoje korejština je zase o něco lepší Henry,“ … „Kamsahamnida!“ uklonil se. S Wooniem jsme se oba zasmáli.

„Moc ti to sluší!“ pochválil mě a dal mi pusu na tvář.

„Nech toho!“ začervenala jsem se, „Půjdem nebo se JaeJoong zblázní!“ ukázala jsem směrem na něj.

Po cestě jsem ještě vyzvedla u Junsua prstýnky a Yunha, který vymýšlel ztřeštěné nápady v tom, jak pomoci Junsuovi z nervozity. Vešli jsme do sálu a já se přemístila k oltáři, jelikož jsem šla za svědkyni. V sále bylo asi na sto lidí. Yunho si nedělal žádný problém s tím, koho má pozvat. Byly tu rodiče Changmina, několik známých a kolegů. Byli tu i moje rodiče. Několik kamarádů ze střední a dokonce i pan Gook s Ji Eun. Její výraz ve tváři mluvil za vše. Neubránila jsem se smíchu. Jak jsem se tak rozhlížela, zpozorovala jsem staršího muže stojícího u sloupu v rohu sálu. Netrvalo mi dlouho přijít na to, kdo to byl. Chtěla jsem se za ním vypravit, ale bylo už pozdě. JaeJoong zahájil obřad.

Changminovi se zastavil dech, když Junsu vešel do sálu celý v tom krásně zářivě bílém obleku. Přešel uličkou za doprovodu krásné hudby piána. Společně si odříkali jejich sliby. Nastal čas pro výměnu prstýnků. Přistoupila jsem blíž a na připraveném polštářku jsem jim podávala prstýnky. První vzal Changmin a navlékl ho Junsuovi na prst. Potom přišla řada na Junsua. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mu klepají ruce.

„Su, podívej se do pravého rohu,“ špitla jsem nenápadně, když byl u mě pro prstýnek. Ohlédl se do pravého rohu sálu a spatřil svého otce. Ten se na něj usmál a přikývl. Usmála jsem se, když jsem uviděla ten Junsův úsměv na tváři. Nervozita opadla a zvládl poslední úkol bravůrně.

Následovala velká hostina, jenže té jsme se já, Woonie a Henry nezůčastnili. Vypařili jsme se hned po obřadu. Seděli jsme v DongWoonově autě a jeli směr letiště.

„Byl to dobrý nápad?“ zeptal se s pochyby Henry. „Všechno bude v pořádku,“ usmál se Woonie a dál se soustředil na jízdu. Povzdechla jsem a podívala jsem se z okna na ubíhající okolí.

„Budou mi chybět,“ zašeptala jsem.

FLASHBACK

„Takže, na univerzitu nepůjdeš?“ zeptala se mě mamka. „Půjdu, ale ne tady, chci s DongWoonem a Henrym do Ameriky!“ Máma vstala a usmála se: „Je to jen na tobě, jsi dospělá,“ … „Takže je to v pořádku?“ zeptal se opatrně DongWoon. Mamka přikývla a pohladila Woonieho po tváři: „Věřím, že se o ní dobře postaráš,“

KONEC FLASHBACKU

„Nemohli jsme vědět, že se budu muset, tak rychle vrátit do New Yorku kvůli práci, ale myslím, že firmu zase přestěhujeme sem, nechci tam strávit život,“ zauvažoval DongWoon.

„Taky se mi nechce vracet se tam, uděláme pro to všechno!“ nechal se slyšet Henry.

Usmála jsem se podívala se na ně: „Taky v to doufám!“

+++

„Nevíte, kam se vypařila Hyunii s DongWoonem?“ zeptal se Changmin JaeJoonga.

„To je pravda! Ani Henry tu už není,“ dodal Junsu. JaeJoong jen pokrčil rameny a podíval se po Yoochunovi s Yunhem. Nikdo netušil. Snažili se s námi ještě spojit, ale nikdo jim telefon nezvedal. Mamka Junsuovi prozradila jen jednu věc: „Určitě se ještě potkáte, nebuď na ní naštvaný nebo něco, jen vyčkej,“

Ať už těch několik měsíců bylo sebevíc těžkých, bylo to nádherné období. A jestli se nám podaří přestěhovat DongWoonovu společnost zpět do Korei , snad dá Bůh. Určitě se ještě všichni setkáme, společně. Můžu říct, že jsme touhle zkouškou prošli všichni s dobrými výsledky. Nebo alespoň uspokojivými.

KONEC