Po tom, co jsem ti řekl o mých
citech, které k tobě chovám, jsem kvůli obavám z tvé odpovědi,
vyběhl z domu ven. A teď jsem tady. Stojím tu v dešti v záři
Měsíce a na zádech cítím tvůj pohled. Chci se otočit, ale
najednou ucítím dvě ruce, jak se právě obmotali zezadu kolem
mého pasu. Jsi tu.. Než stihnu jakkoli zareagovat, pustíš mě a
otočíš mě tak, že si koukáme zpříma do očí. Nemám tušení,
co to znamená nebo co tím myslíš. V mysli mám úplně prázdno.
Ale přeci jen.. Je možné, že mě- Nedokončím svou myšlenku.
Cítím na svých rtech ty tvé. Chci se k tobě přitisknout blíže,
když se najednou stáhneš. Oddálíš se ode mě a uděláš krok
vzad. Nechápu to. Vůbec tomu nerozumím.
“Vážně si myslíš, že bych tě
mohl mít rád, nebo dokonce milovat? Tebe? Jak ubohé..,“
Tvá slova se mi zarývají pořád
hlouběji pod kůži. Mé srdce se právě roztříštilo na tisíce
kousků. Co si to nalhávám. Máš pravdu. Kdo by mě miloval. Z očí
mi začnou stékat slzy, které se hned ztratí mezi dešťovými
kapkami. Vidím rozmazaně, ale stále dokážu rozpoznat tvůj
úšklebek na rtech. Nebo je to výsměch? Otočíš se a bez jediné
špetky lítosti jdeš pryč. Odcházíš. Z mých myšlenek... Z
mého srdce... Z mého života.... Nejspíše už navždy...
Žádné komentáře:
Okomentovat