Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon
Žánr: škola, vtip, drama
Typ: Kapitolovka
By MeeKyong
Hodina
angličtiny skončila a my se měli připravit na další hodinu.
Sešli jsme po schodech dolů ke skříňkám a každý si z té své
vytáhl cvičební úbor. Ano, další hodina je tělocvik.
,,Aish! To ne! Slitování! Někde tu bude. Musí tady být!'' pomalu jsem začal panikařit. Z batohu jsem vysypal celý jeho obsah a začal se v něm přehrabovat.
,,To není možný abych ho nechal doma. Do školy se chystám pečlivě! Pečlivěji než kdokoli jiný!'' začal jsem hledat ve skříni, ale to bylo poněkud zbytečný, protože sem si do ní ještě nic nedal.
,,Hledáš něco, můj spolubydlící?'' zase ten ironický hlas. Otočil jsem se a za sebou jsem uviděl stát Donghaeho. Díval se na mě s docela pobaveným výrazem, jakoby se mi vysmíval.
,,Víš jak se jmenuju, tak mě laskavě neoslovuj -můj spolubydlící-,'' řekl jsem nabroušeným tónem, skrze zaťaté zuby.
,,Ale no tak, ptám se, jestli něco hledáš,'' nevím jestli se mi to zdálo, ale Donghae byl mnohem více pobavenější než před tím. Zhluboka jsem se nadechl s tím, že by mě to snad mohlo uklidnit. Snažil jsem se ovládat a tak jsem mu s klidným hlasem odpověděl.
,,Jo, hledám svůj úbor. Víš snad o tom něco? Nebo se mi s tím snad chystáš nějak pomoct?!'' měl jsem už prasklé pomalu všechny nervy, ale řekl jsem si, že uhodit ho, by asi nebylo zrovna nejlepší, když jsem první den ve škole.
,,No vidíš že to de,'' znovu se usmál tím svým úsměvem, který jakoby říkal 'vyhrál jsem'.
,,Takže?'' byl jsem už vážně napružený, že mě tak zdržuje.
,,No ták, uklidni se. Víš mě se na tělák fakt nechce, takže sem ti chtěl nabídnout svůj úbor, ale asi o něj nestojíš,'' najednou se otočil a vydal se k odchodu. Hned jsem se za ním vydal a chytl ho za sako od uniformy.
,,Zastav se prosím! Stojím o to! Hrozně moc! Co za něj chceš? Jenom si ho jednou pujčím, ok? Klidně ti zaplatím!'' zoufale jsem mu drtil rukáv na znamení, že se nevzdám.
,,No tak původně jsem za to nic nechtěl, ale když se tak nabízíš,'' začal jsem si říkat, jestli nebyla chyba mu říkat, že mu klidně i zaplatím, když mám v peněžence pár drobáků na svačinu.
,,No víš, to s těma penězma.. Moc jich ne-,'' … ,,Peníze nebudou třeba,'' skočil mi do řeči.
,,Zaplatíš mi sebou,'' jeho ironický úsměv nahradil ďábelský. Začalo mi docházet, co tím vlastně myslel.
,,Ty úchyle!'' otituloval jsem ho s křikem. Nechápavě se na mě podíval. V tu chvíli mě napadlo, že asi nemyslíme na to samé.
,,Ježiši na co to myslíš, ty blbče?!'' odpověděl mi stejným tónem. A sakra. Asi jsem se teď pěkně ztrapnil. Cítil jsem, jak se mi do obličeje nahrnuje krev, tak jsem se snažil zachovat klidnou hlavu.
,,Tak co teda chceš?'' zkusil jsem to znovu.
,,Budeš do konce tohoto dne můj otrok,''
,,Aish! To ne! Slitování! Někde tu bude. Musí tady být!'' pomalu jsem začal panikařit. Z batohu jsem vysypal celý jeho obsah a začal se v něm přehrabovat.
,,To není možný abych ho nechal doma. Do školy se chystám pečlivě! Pečlivěji než kdokoli jiný!'' začal jsem hledat ve skříni, ale to bylo poněkud zbytečný, protože sem si do ní ještě nic nedal.
,,Hledáš něco, můj spolubydlící?'' zase ten ironický hlas. Otočil jsem se a za sebou jsem uviděl stát Donghaeho. Díval se na mě s docela pobaveným výrazem, jakoby se mi vysmíval.
,,Víš jak se jmenuju, tak mě laskavě neoslovuj -můj spolubydlící-,'' řekl jsem nabroušeným tónem, skrze zaťaté zuby.
,,Ale no tak, ptám se, jestli něco hledáš,'' nevím jestli se mi to zdálo, ale Donghae byl mnohem více pobavenější než před tím. Zhluboka jsem se nadechl s tím, že by mě to snad mohlo uklidnit. Snažil jsem se ovládat a tak jsem mu s klidným hlasem odpověděl.
,,Jo, hledám svůj úbor. Víš snad o tom něco? Nebo se mi s tím snad chystáš nějak pomoct?!'' měl jsem už prasklé pomalu všechny nervy, ale řekl jsem si, že uhodit ho, by asi nebylo zrovna nejlepší, když jsem první den ve škole.
,,No vidíš že to de,'' znovu se usmál tím svým úsměvem, který jakoby říkal 'vyhrál jsem'.
,,Takže?'' byl jsem už vážně napružený, že mě tak zdržuje.
,,No ták, uklidni se. Víš mě se na tělák fakt nechce, takže sem ti chtěl nabídnout svůj úbor, ale asi o něj nestojíš,'' najednou se otočil a vydal se k odchodu. Hned jsem se za ním vydal a chytl ho za sako od uniformy.
,,Zastav se prosím! Stojím o to! Hrozně moc! Co za něj chceš? Jenom si ho jednou pujčím, ok? Klidně ti zaplatím!'' zoufale jsem mu drtil rukáv na znamení, že se nevzdám.
,,No tak původně jsem za to nic nechtěl, ale když se tak nabízíš,'' začal jsem si říkat, jestli nebyla chyba mu říkat, že mu klidně i zaplatím, když mám v peněžence pár drobáků na svačinu.
,,No víš, to s těma penězma.. Moc jich ne-,'' … ,,Peníze nebudou třeba,'' skočil mi do řeči.
,,Zaplatíš mi sebou,'' jeho ironický úsměv nahradil ďábelský. Začalo mi docházet, co tím vlastně myslel.
,,Ty úchyle!'' otituloval jsem ho s křikem. Nechápavě se na mě podíval. V tu chvíli mě napadlo, že asi nemyslíme na to samé.
,,Ježiši na co to myslíš, ty blbče?!'' odpověděl mi stejným tónem. A sakra. Asi jsem se teď pěkně ztrapnil. Cítil jsem, jak se mi do obličeje nahrnuje krev, tak jsem se snažil zachovat klidnou hlavu.
,,Tak co teda chceš?'' zkusil jsem to znovu.
,,Budeš do konce tohoto dne můj otrok,''
Žádné komentáře:
Okomentovat