지켜줄께/ I Will Protect You - 9. část

Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama

Typ: Kapitolovka


Čaute děcka! Tak konečně další díl IWPY Což? :D Tenhle víkend jsem zase byla u Eli maknae. Trénovaly jsme. Dost... N.O.X se fakt snaží! Hlavně v dělání kravin. No konečně jsme se dozvěděli datum předkola, takže Brno 26.4 Nás tam máš!! :33 
Nevím, co bych tu měla dál rozkecávat. Možná to jen, že prostě nesnáším a zároveň miluju Heechula. Klasika.. musím to opakovat. I když to s touhle povídkou nemá nic společného. Ahh... ENJOY ~

Dnes je tomu měsíc, co jsem nastoupil na tuhle školu, měsíc ode dne, co jsem se seznámil se synem téhle školy, Lee Donghaem. Už jsem si docela zvykl na jeho dotěrnou přítomnost, i když mě pořád leze na nervy a sem tam slušně vytočí. A to, že mě za ten měsíc ještě ani jednou neoslovil mým jménem, na to jsem si taky zvykl. Pořád mi říká různými přezdívkami, nejčastěji Monkey, ale pokaždé, když se ho zeptám, proč mě oslovuje přezdívkami, nemá k tomu žádný důvod. A proč Monkey? Taky bezdůvodné, prý se mu to prostě líbí. Už si toho ani nevšímám, ale teď, když nad tím tak přemýšlím, pamatuje si vůbec moje jméno? Na tom nesejde.
Poslední dobou mi spíše hlavou vrtá úplně jiná osoba. Osoba, kterou denně potkávám na školní chodbě. Osoba, která mě dokonce pronásleduje i v mých snech. Choi Siwon. Ani nevím, proč nad ním tak přemýšlím. Je to přece učitel jako každý jiný, tak sakra, co je na něm jiného?! Fajn, uznávám, že je o něco mladší než ostatní učitelé, taky je o dost hezčí než jiní kluci, způsob, jakým se obléká je něco neuvěřitelného, jeho vědomosti by mu mohl závidět snad každý a vůbec... kdy jsem začal takhle do prdele přemýšlet o nějakém klukovi?! Pokud vím, vždycky se mi líbily holky. Už jako malý, když jsem byl ještě ve školce, byl jsem zamilovaný. Znáte to, taková ta vážná známost v pěti letech. Myslím, že se jmenovala Sori. Opravdu jsme se měli rádi, ale já to pak ukončil. Ten den si pamatuji. Byla to jako scéna z romantického filmu. Chytl jsem ji za ruku a s vážným výrazem jsem jí řekl, že nemůžeme být spolu. Plakala, já později také. A důvod, proč jsme nemohli být spolu? Kamarád mi řekl, ať si vyberu, buď on nebo Sori. A já si vybral jeho. Nevím proč, ale prostě jsem ho nechtěl ztratit, měl jsem ho moc rád a... kurva. Takže tady to začalo. Stejně se na mě potom vykašlal. Tolik mě to zasáhlo. Nebyl jsem kvůli němu připravený nastoupit do první třídy, ale i přes všechen odpor jsem musel. A teď jsem tady. Vybudoval jsem si lásku k učivu a už nikdy jsem neměl nikoho, kdo by pro mě znamenal jenom trochu z toho, co pro mě znamenal ten kamarád. Na prvním místě bylo vždy učení. A taky tam zůstane! Nějakej Choi Siwon nemá právo shazovat ho na druhé místo. Stejně se mu to nepodaří. Nesmí...
Navíc jsem se naučil vnímat v hodině čínštiny. Jsem v ní opravdu dobrý, ostatně jako v každém předmětu. Ale v tomto případě jsem na sebe pyšný. Siwon na mě taky musí být hrdý. Myslím, že jsme se za tu dobu o něco sblížili. No a jsme zpátky na začátku. Zase o něm mluvím. Vidíte, jak mi furt leze do hlavy? A to jsem si pořídil bezpečnostní zařízení, které by mělo pokaždé začít houkat jak na lesy, když se přiblíží někdo, kdo by neměl - třeba právě Siwon. Ten je na prvním místě v seznamu těch, co mají vstup zakázán. Jenže to zařízení si ze mě asi dělá dobrý den. Nefunguje. Nebo je podplacené. Tahle možnost mě ještě nenapadla. Asi bych ho měl vyměnit za nové... Achjo, co si to pořád nalhávám? Lee Hyuk Jae! Prostě si přiznej, že jsi na kluky a k tomu zamilovaný do svého učitele čínštiny!
Rukou se plácnu do hlavy, kterou ještě následně bouchnu do lavice. Ještě párkrát hlavu zvednu, abych jí mohl následně znovu prásknout do lavice. Když uznám, že už to vážně bolí, nechám hlavu ležet. Dnes jsem vyrazil do školy o něco dříve, Donghae ještě spal, když jsem odcházel. Vlastně ani nevím, proč jsem to dělal. Možná proto, abych se nad sebou zamyslel a zároveň se zmrzačil o lavici. Bože, moje důvody se začínají podobat těm Donghaeho, jsou nesmyslné a absurdní. Ten kluk na mě nemá dobrý vliv. Měl bych se s ním přestat bavit a začít ho prostě ignorovat. Fajn, možná to bude trochu těžší, když na mě neustále mluví a doprošuje se mé pozornosti. Asi jsem byl hodně naivní, když jsem si myslel, že slova: ,,To, že jsme spolubydlící neznamená, že se spolu musíme bavit,'' nebo tak nějak to bylo, že je myslí vážně. Vlastně se docela dost změnil. Když jsme se viděli poprvé, tvářil se chladně a vypadal, že o mě později nezavadí ani pohledem. Omyl. Dělá přesný opak. Jednou už jsem to vážně nevydržel a dost hlasitým a naštvaným tónem jsem se ho zeptal, proč se tak chová. No, a víte, co ten egocentrický pitomec odpověděl?! Jen pokrčil rameny a klidně řekl, že se tím prostě baví. Baví.. Chápete to?! On se tím baví!
Další rána do lavice, v pořadí už asi sedmá. Co si ten namyšlenec o sobě vůbec myslí?! Chová se, jako by mu všechno patřilo! Myslí si, že je nejlepší! Že všichni budou skákat tak, jak on píská! To se teda spletl hošánek. U mě s takovou nepořídí. A on to moc dobře ví. Možná se ke mně chová jako ke kamarádovi. Je jako kočička, která si myslí, že si všechny získá, včetně mě. Celou dobu si jí nevšímáte, ale ona se vám pořád motá pod nohama, tak už to nevydržíte a pohladíte ji. Ona si to nechá líbit a zavrní. Později, když už ví, že si vás získala, přijde se k vám pomazlit. Vy ji znovu pohladíte, ale ona vás tentokrát sekne. A potom znovu. Škrábe vás do doby, dokud nemáte škrábance po celém těle. Poté vás nechá být a přiťapká si k jiné oběti. Myslím, že přesně takový on je.
Osmá rána. Proč já sem vůbec lezl?! Tahle škola mi nepřináší nic dobrého. Mám vědomosti, že bych mohl jít na jakoukoliv jinou školu. Měl bych s touhle školou seknout a najít si nějakou jinou. Nebo bych se mohl pokusit najít Sori. Dát se s ní znovu dohromady, oženit se s ní a mít kupu dětí. Pak bych možná na Siwona zapomněl.

Zvednu hlavu a dlaní si promnu bolavé čelo. Kolik je vůbec hodin? A kolik bylo, když jsem přišel?
Rychle sebou trhnu, až skoro spadnu ze židle, když se najednou otevřou dveře třídy a dovnitř nakoukne Donghaeho hlava.
,,Monkey! Tak tady jsi! Říkal jsem si, kam jsi mohl tak brzo ráno být,'' rukou se chytnu za hruď, abych zabránil případnému výskoku srdce. Hodím po něm jeden z mých nejpoužívanějších pohledů, co se Donghaeho týče, tedy pohled vražedný a pozoruji ho, jak vchází dovnitř a míří směrem ke své lavici, která je hned vedle té mé a hned do ní zapadne.
,,Co tady děláš?'' podiví se Hae a nakloní hlavu na stranu.
,,To bych se měl spíš ptát já tebe, nemyslíš?!''
,,No vzbudil jsem se a všiml si, že neležíš v posteli, ani nikde v pokoji si nebyl, tak jsem dostal strach,'' našpulí rty a podívá se na mě. Tohle je přesně ta kočka, o které jsem vám říkal. Teď už jen čeká na chvíli, kdy bude moct seknout.
,,A proč jsi sem chodil ty?'' zeptá se mě.
,,Ani nevím. Asi jsem se chtěl učit,''
,,Učit? Teď?''
,,Eh, jo?''
,,A co se teda učíš, když na lavici nemáš žádný sešit nebo učebnici?'' ukáže na dřevěnou desku. Podívám se na lavici a pak znovu na něj.
,,To se člověk musí vždycky učit jenom podle toho?''
„No, měl by?''
,,Co ty o tom vlastně víš?! Učil jsi se vůbec někdy, nebo jsi vždycky spoléhal na svého tatíka?'' možná bych mohl být o něco milejší, když - jak říkal-, kvůli mě tak brzo vstal a šel do školy, ale zase na druhou stranu, docela si to zaslouží, ne?
,,Hele!'' zamračí se a ukáže na mě prstem. ,,Tohle bolelo,'' ruku si přiloží na hruď a zase se zatváří jako kotě, ale tentokrát jako kotě, které někdo odložil na ulici.
,,Aish! Já.. teď na tebe fakt nemám náladu, promiň,'' řeknu s otráveným tónem a zvednu se ze židle. Vezmu batoh do ruky a odkráčím ze třídy, přičemž cítím, jak mě Donghae zezadu propaluje pohledem.

*

Dál sedím na židli a nic neříkajíc sleduji odcházejícího Eunhyuka. Zase. Nechává mě tu samotného a tak se můžu znovu utápět ve svých myšlenkách. Odešel stejně, jako to udělal ráno. On si toho asi nevšiml, ale byl jsem vzhůru. Dobře, možná, kdybych měl aspoň otevřené oči a nepředváděl bych, že spím, třeba by si všiml. Ale o to tu nejde. Stejně si myslím, že kdybych dal najevo, že nespím, možná by jsme prohodili pár slov, ale zakončení by to mělo stejné, jako teď. Odešel by se slovy, které teď slýchám často. Že na mě prostě nemá náladu. Je unavený. Musí na vzduch a spousty dalších výmluv, které asi neříká nikomu jinému. Mrzí mě to. Vždycky se ke mně takhle choval, ale mě to mrzí čím dál tím víc. Opravdu bych chtěl, aby se na mě někdy upřímně usmál. Jen jednou. Jen jeden upřímný úsměv a všechno to napětí a obavy by aspoň na chvíli opadly. Ale, není právě tohle to, co mě na něm tolik uchvátilo? Ta jeho odtažitost a sebevědomí. Stejný jako já, s výjimkou, že i já se občas krotím. To, co mi někdy řekne, bolí to. I když se snažím vypadat, že je mi to jedno, uvnitř jsem docela zraněný. Nevím proč. Vždycky to čekám. Je už prostě takový. Nezajímají ho pocity ostatních, hlavně, že on si uleví tím, že to řekne na rovinu. Ostatní by to už nejspíš vzdali, jenže já nejsem jako ostatní. Stejně bych to nedokázal. Už jenom to, co se mnou ten kluk provedl je důvod, abych to dotáhl až do konce. Když už nic víc, chci, aby mě bral aspoň jako za svého kamaráda. Ne jako někoho, s kým je nucený být na pokoji. Už je to měsíc, co se známe, ale myslím, že mě tak pořád vidí. Prostě někdo, kdo se náhodně stal jeho spolubydlícím. Občas, když se s ním bavím, nebo ho jen pozoruji, přijde mi, že čeká na nějaký dobrý důvod k tomu, aby mohl zažádat o změnu pokoje. Tyhle představy mě dost děsí. Rozhodně nechci, aby se staly skutečností.

Dost mi na něm záleží. Nechápu to. Znám ho teprve měsíc a už teď mi přijde, že bych bez něho ani nebyl schopný normálně fungovat. Je to asi týden zpátky, co Eunhyuk odjel navštívit své prarodiče. Sice tam spal jen jednu noc, kvůli škole, ale já vážně myslel, že to nezvládnu. Tolik mi chyběly ty jeho pichlavé pohledy a věčně se nezajímající obličej. Když se vrátil zpět, byl jsem tak moc rád, ale věděl jsem, že bych to neměl, nebo spíš jsem nemohl to dát nějak najevo. Bylo by divné mu hned u dveří skočit kolem krku. Navíc by to pak mohl použít jako jeden z důvodů, proč žádat o změnu spolubydlícího. Ten kluk, vážně nechápu, co to se mnou udělal? Takhle jsem se ještě nikdy nechoval, ani necítil. A nelíbí se mi to. Vůbec. Bojím se, že se najednou přestanu ovládat a udělám něco, co bych rozhodně neměl. Proč zrovna on? To se mi vážně tolik líbí povahy, které jsou stejné, jako ta má? Teda, k němu se chovám tak, jako k nikomu jinému. Kolikrát se i divím, kde se to ve mně bere. Já... přiznávám.. Mám ho rád.