Fandom: EXO
Hl. Postavy: Suho, Sehun, Kris
Vedlejší postavy: Zbytek EXO
Počet dílů: 4/?
Autor: HyuniiLee
Tak už jsem se rozhodla, že vás přestanu trápit a taky hlavně sebe a hodím vám sem další díl. Vážně se omlouvám za ten můj spisovatelský blok, ale já už věděla, že to prostě přijde. Každopádně jsem se zase nakopla do normálu a teď to zase půjde. Takže si tenhle díl užijte a držte mi palce ať přežiju tenhle víkend. Držte prosím N.O.X palce na letošním předkole KPOP Contestu! :))) Miluju Vás Hyunii.~~~
Už se nemohl dočkat. Dnes je jeho první oficiální den v nové
práci a navíc pozná toho podle všech fantastického detektiva. Nemůže popřít
svoji natěšenost. Rozhlédl se kolem dokola, když oznámil svoji přítomnost na
recepci. Klasická policejní budova. Okolo bylo několik lidí a na sedačkách
seděli někteří zadržení. Přišlo mu to poněkud obyčejné na to, že by tu měl
pracovat jeden z velkých kapacit zákona. Ale většinou ti nejlepší jsou zároveň
ti nejskromnější, takže by se neměl udivovat nad tímto malým policejním
oddělení v této části Seoulu. Zákon má být všude a nezáleží na místě.
„Pan Zhang je ve své kanceláři
můžete tam jít, jsou to třetí dveře vpravo,“ usmála se na něj slečna a ukázala
mu směr.
„Ano, děkuji vám,“ oplatil jí úsměv
a zvedl si svůj kufřík ze země. Vydal se směrem ke kanceláři jeho nadřízeného.
Popravdě ho zaskočilo, že je pravděpodobně stejné národnosti jako on sám. Jméno
Zhang neznělo moc korejsky, ale tak proč ne, bude to mnohem příjemnější, když
teď ví, že jsou oba z Číny.
Pohledem přejel po kovovém štítku
vedle dveří, na kterém bylo jméno ‚Detektiv Zhang Yi Xing‘ a utvrdilo to jeho
domněnku o národnosti. Znal jej jen pod přezdívkou ‚Inteligentní Lay‘ a z
novinových článků. Ten muž vyřešil ty nejtěžší a nejzapeklitější případy. Byl
to génius. Zhluboka se nadechl a zaťukal na dveře, chvíli počkal, pokud ho
někdo nevyzve, ale když se nic nedělo, prostě otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
Bylo mu řečeno, že je u sebe, tak prostě vejde. Spatřil mladého muže sedícího v
křesle se sluchátky v uších a nohama na stole. To jako vážně?
„Dobrý den, jsem Huang Zi Tao a
hledám detektiva Laye,“ uklonil se a očima prohlédl místnost, zda někde neuvidí
dveře do další kanceláře, kde třeba bude sedět právě ten, pro koho má pracovat.
Muž otevřel oči, vyndal si sluchátka z uší a zeširoka se usmál: „Právě jste ho
našel,“ Taovi poklesla dolní čelist a přemýšlel, zda si z něj dotyčný jen
nestřílí. Druhý muž vyskočil z křesla a pořád s tím samým na první pohled
unaveným, ale jakoby přirozeným úsměvem přešel k zaskočenému blonďákovi.
„Jsem Yi Xing, ale všichni mi
říkají Lay, detektiv Lay. Musíte být z Číny, že? Soudě podle vašeho jména, to
si budeme rozumět,“ poplácal mladšího po rameni.
„A-Ano,“ zakoktal vyjukaný Tao a pak mu
došlo, co se vlastně stalo, „Omlouvám se, já jen…,“ … „Nevěděl, že jsem to já?
V pořádku nejste první ani poslední. Takže vy pro mě máte pracovat, že?“ skočil
mu do řeči Lay. Tao jen přikývl.
„Pak vítejte. Možná… bude lepší,
když si budeme tykat, co ty na to?“ nabídl mladšímu. Taa nepřestával udivovat,
tak mladého ho nečekal a navíc tak… jak to říct? Na první pohled
nezodpovědného, zákony nedodržujícího.
„Tao,“ špitl, když stisknul jeho nadřízeného
ruku.
„Lay a teď ti to tu ukážu,“ pousmál
se znovu a otevřel dveře na chodbu. Tao ho hned následoval.
„Nevím, kde jsi pracoval předtím,
ale myslím, že obyčejnou policejní stanici znáš, tamhle za těmi dveřmi jsou
kanceláře a za tamhle těmi zase cely pro opilce a výtržníky. Na recepci je Ha
Neul, klidně ji můžeš o cokoli poprosit,“ chrlil ze sebe, ale najednou se
zarazil, povzdechl si a přešel k jednomu staršímu muži sedícímu na sedačce. Tao
jen sledoval, co dělá a zatím si snažil postupně urovnat, co mu už stačil
říct.
„Pane Kangu, zase jste hledal
Mimi?“ začal káravě Lay na stařečka, který v ošuntělých kalhotách a bundě seděl
kousek od nich. Tao nadzdvihl obočí.
„Kolikrát vám mám říkat, abyste ale
při tom neobtěžoval sousedy, pak tu vždycky skončíte, co s vámi mám
dělat?“ Lay se opět usmíval. Pak se
otočil zpět k Taovi, který čekal, až se mu opět začne věnovat.
„Tak vidíš Tao, je to tu jako
všude. Tady pan Kang je tu třeba každý třetí den, protože stále hledá svoji
kočku, která už zemřela a on si myslí, že mu ji zavřeli sousedi, je to smutné,
ale nic závažnějšího se tu neděje. Nějací ti opilci či děcka, co si hrají po
nocích, vítej v blázinci,“
Taa v tu chvilku napadlo jen, kam
se to vlastně dostal a zda byla všecko pravda o té chvále na tohoto Laye, který
ačkoli vypadal, že každou chvilku usne, byl ve skutečnosti velice energetický
muž.
„Layi! Máme tu nahlášen únos!“
ozvalo se najednou přes celou chodbu od zadních dveří, ze kterých vykoukl
nějaký muž. Lay byl několika kroky u něj a převzal si informace. V mžiku byl
zase zpět a bral si bundu z věšáku.
„Máš štěstí. Tak co? Chceš mi u
toho asistovat, když už jsi první den v práci?“ zeptal se Taa, který stál a
pořád se k ničemu než jen vyjevenému koukání neměl.
„Mohu?“ vypadlo z něj.
„Nemůžeš, musíš,“ zasmál se Lay a
už ho strkal ven z budovy.
*
„Připrav si všechno, co si
pamatuješ. Je ti to jasné?“ promluvil vážně Luhan na mladšího chlapce, který
bezmocně seděl u nich doma v obýváku. Hned, jak se to stalo, volal Kyungsoovi,
protože to byl jediný ze Suhovi rodiny, na koho měl číslo. Luhan ho neměl moc v
lásce, a tak nebyla jiná možnost. Kyungsoo seděl v křesle a dělal, jakoby
neexistoval. Nelíbilo se mu, že je Luhan takhle naštvaný a věděl, že Kaiova
přítomnost tomu moc nepomáhá. Jenže jeho kamarád řekl, že jde s ním za každou
cenu. Xiumin jako jediný, který ještě v místnosti rozumně přemýšlel, pozoroval
Luhana a byl odhodlaný zakročit v jakoukoli chvíli. Luhanovi unesli bratra ve
chvíli, když byl s člověkem, kterému prostě od přírody nevěří a navíc si ještě
nejmladší přitáhl domů toho podle jeho slov ‚nezodpovědného Spratka‘ Kaie. Nehledě na to, že ani ne před hodinou si to
se Xiuminem vyříkali. Při té vzpomínce se musel nejstarší pousmát. Luhan tak
nevinný s rudými tvářemi, který se choulil do jeho hrudě a on mu přitom šeptal
něžná slova vyznání.
„Kdo by proboha unášel Suha?!“
vybuchl nervozitou Luhan a kopl do židle, která byla jen kousek od Sehuna. Ten
polekaně nadskočil. Minseok na nic nečekal, věděl, že Lu je uzlíček nervů a bál
se, že by dokázal i někomu svým chováním ublížit. Luhan se neznal, když se
jednalo o brášky. Xiumin ho zatažením za ruku obrátil čelem k sobě a sevřel
jeho tváře v dlaních.
„Lu, nic se mu nestalo, všechno bude v pořádku, tak se prosím
uklidni. Policie tu za chvíli bude,“ snažil se ho uklidnit.
„Ty to nechápeš, Suha někdo unesl!“ vykřikl Luhan nepříčetně.
Starší mu okamžitě věnoval polibek, neviděl totiž jiný způsob, jak ho uklidnit.
„Všecko bude v pořádku, ano? Slibuju ti to,“ zašeptal s
úsměvem Minseok, když si byl jist, že ho mladší plně vnímá. Lu celý rudý jen
rezignovaně přikývl.
Kyungsoovi poklesla spodní čelist, jakmile spatřil, to co
spatřil. Nikdy by ho nenapadlo, že Luhan… a Minseok. Svět se zbláznil?! Možná
ho to mohlo napadnout, ale zatraceně… tohle mozek nebere! Vždyť to jsou dva
muži! No… vlastně… proč se diví? Sám si není jistý, co vlastně pociťuje ke
svému kamarádovi Kaiovi. Jen přátelství? To ne… určitě něco víc, ale stejně. To
vůbec není důležité, tohle je důležitější! Luhan chodí s Minseok Hyungem a
vůbec nic mu o tom neřekl!
Kai se pobaveně koukal na vyjeveného Kyungsooa a jeho myslí
nelétaly dvakrát cudné myšlenky. To asi nebude tak nevinný, jak si myslel,
pokud má doma Kaiovu přesnou kopii, tedy co se orientace týče. Pousmál se a
rukou mu zaklapl jeho otevřenou pusu. V tu chvíli všechny upoutala pozornost
zaznění zvonku u dveří. Xiumin šel otevřít.
„Dobrý den, jsem detektiv Zhang Yi Xing a zde je můj pomocník
Huang Zi Tao. Dostali jsme hlášení o únosu,“ spustil na Minseoka ve dveřích o
něco málo mladší muž s vysokým blonďákem za zády.
„Pojďte dál,“ vyzval je Xiumin.
Provedl je chodbou až do obývacího pokoje, kde všichni seděli. Lay si prohlédl
přítomné a pohledem zastavil na Sehunovi. Vyměnili si s chlapcem několik
zvláštních pohledů a poté jej vyrušil Luhan, jestli by si nedali něco k pití.
Lay se však jen zdvořile usmál a odmítl: „Radši přejdeme hned k věci. Máte
nějakou fotku pohřešovaného? S tím bychom mohli začít,“
*
Suho netušil, kolik času uběhlo,
netušil, kam ho odvezli, a přál si, aby to všechno byl jen zlý sen. Celou cestu
ho drželi namáčknutého mezi nimi a on se snažil dělat, že neexistuje.
„Ano pane, už jsme na cestě,“ mluvil
jeden z mužů do telefonu. „Budeme tam do deseti minut,“ Suhovi zatrnulo po
vyslechnutí těchto slov. Takže za deset minut je po něm. Nebo možná ne, ale
určitě se nedožije zítřka. Hlavou se mu honily všemožně hrůzné scénáře.
Přivážou mu k noze kovadlinu a hodí ho do řeky, zastřelí ho, oběsí ho,
budou ho týrat, dokud nezemře. Napadalo ho všecko jen ne proč vlastně? Co
udělal?
V tom auto zastavilo před
velkou budovou s nápisem ZES Corporation a Suho jen překvapeně klapl
pusou. Ani se nestačil pořádně zorientovat a byl zatáhnut dovnitř. Poslušně
nastoupil do výtahu a za stálého nepříjemného držení za paže se nechal vyvézt
až do posledního patra. V okamžiku, kdy se otevřeli dveře výtahu, ho
pustili, ustoupili z cesty a jeden z nich ukázal rukou směrem
k velkým dveřím na druhé straně chodby.
„Ředitel Kim vás očekává,“
No to je teda psycho, pomyslel si a
s nepatrným přikývnutím vyšel z výtahu. Rozhlížel se po obrovské
chodbě s obrazy všech možných lidí, pravděpodobně majitelé této firmy.
Pokračoval až k těm dveřím dokud jeho oči nezabloudily k poslednímu
obrazu se jménem Jang Tae Hun. Suhovi vnitřnosti se stáhly v podivné křeči
a on měl pocit, že mu všechno začíná docházet. Ty oči toho muže na obrazu a i
ten úsměv. Suho nebyl tak hloupý, aby si nevšiml podobnosti mezi ním a mužem na
plátně. Veškerý strach, který v něm byl, jakoby najednou zmizel a
nahradila ho čirá zvědavost. Je ten muž, Jang Tae Hun jeho otcem?
Na nic nečekal a zaklepal na dveře, poté opatrně stiskl kliku. Pohled mu padl na obrovský pracovní stůl před prosklenou stěnou, u které stál muž v černém obleku.
Na nic nečekal a zaklepal na dveře, poté opatrně stiskl kliku. Pohled mu padl na obrovský pracovní stůl před prosklenou stěnou, u které stál muž v černém obleku.
Jakmile zaslechl šramocení kliky,
ušklíbl se. Nasadil ten nejdůvěryhodnější úsměv a otočil se na chlapce:
„Zdravím pane JoonMyune,“
Suha ani nepřekvapilo, že zná jeho
jméno.
„Dobrý den,“ uklonil se zdvořile.
„Předem se vám chci omluvit za ten
menší únos,“ pokračoval ředitel Kim, přešel až k Suhovi a natáhl ruku:
„Jsem ředitel Kim Jae Kyung, pracuji pro prezidenta Jang Tae Huna, vašeho
otce,“ V Suhovi se něco pohnulo, tak přeci jen byla jeho předtucha
správná. Ovšem to ještě nedokázal úplně vstřebat. On je syn prezidenta ZES
Corporation. Tak dobrý a teď by se mohl probudit.
„Možná vám to bude připadat šílené,
ano také jsem byl dost překvapen, když mě o vás prezident informoval. Nicméně
je tomu tak,“ ředitel na něj mluvil, co nejpřátelštěji, ačkoli uvnitř něho to
vřelo nenávistí.
„Spíše neočekávané,“ usmál se Suho.
Pociťoval prazvláštní teplo někde u srdce. Jestli je tohle pravda a on je synem
prezidenta takové společnosti, tak je jisto jistě dědicem. Představa, že by teď
všechny ty roky, které se Luhan musel o něj a Kyungsooa starat, by mu dokázal
vrátit. Už by nikdy nemusel vidět staršího v zoufalé situaci. Nebude přeci
lhát, ví jak na tom Luhan je, a že dělá vše proto, aby se alespoň oni dva měli
dobře, když už on ne. Suho ale nic neřekl. Věděl, že s Luhanem by nemělo
cenu se nějak hádat.
„Chápu vás, v každém případě já
nejsem ten, kdo by vám měl všechno říct. Tím člověkem není nikdo jiný než váš
otec. Takže, kdybyste byl tak ochoten jel se mnou na návštěvu do Seoul Paik
Hospital, kde prezident leží,“
*
Jeho práce pro něj byla vším a byl
si na tisíc procent jistý, že i vždycky bude. A případ ‚Invisible‘ byl jeho
životní vášní. Ještě dřív než se stal detektivem, se jako pubertální ucho na
škole zajímal o tento případ. Moc dobře si pamatoval, když o tom poprvé slyšel
v televizi. Vražda. Bylo to označené jako nejlépe naplánovaná vražda za
posledních padesát let. Vyvraždění celé rodiny jednoho vysoko postaveného
magnáta. Všechno bylo hned na poprvé jasné, ale místo činu bylo tak dokonale
vyčištěné, že nebyla sebemenší šance na nalezení jediné stopy, která by vedla k vrahovi.
Vždycky viděl v policii a známých detektivech hrdiny. Od mala si přál být
mužem zákona. A byl ohromen tímto člověkem, který dokázal veškeré kapacity
tehdejší doby zmást a přivést na falešné stopy a nikdy u žádného činu nebýt ani
v nejmenším poznán. Vlastně se mu to daří až do teď. ‚Invisible‘ je
neobyčejný člověk. Je to mistr ve svém oboru. Je to nájemný vrah. Nikdy nedělá
pro sebe. To o něm bylo všem jasné. Lay
se do něho svým způsobem zamiloval. Též si pamatuje na den, kdy před svými
spolužáky pronesl, že on ‚Invisible‘ dostane. Všichni se mu smáli. Ovšem to
tehdy opravdu nikdo netušil, že Lay se dostane tak daleko a doopravdy se
dostane k právě tomuto případu. Detektiv, jenž měl na starost tento případ,
už od začátku byl nalezen mrtvý a zároveň se u jeho těla našel vzkaz. ‚Invisible‘
v něm varoval každého dalšího, kdo by po něm začal pátrat. Natolik
odstrašující případ to byl, že téměř nikdo nechtěl pokračovat v jeho vystopování.
Na nějakou dobu se stáhl a žádná z vražd už nebyla jeho prací. V podstatě
se na to téměř zapomnělo. Odložený případ. Takzvaně. Až nakonec přišel Lay a
rozhodl se znovu případ otevřít, když první vražda, kterou dostal na starost,
byla až moc podobná ‚Invisible‘ činům. A měl pravdu. Dostal se nejblíž. Střetl
se se zabijákem tváří v tvář. Stalo se to před rokem a půl. Lay věděl, že
tu noc buď zemře, anebo ho dostane. Ovšem k jeho překvapení se nestala ani
jedna z možných variant.
„Zabiješ mě?“ zeptal se
Lay a snažil se v té tmě vůbec něco spatřit.
„Já děti nezabíjím,“
ozvalo se ze stínu. Lay se musel hořce zasmát.
„Možná sis toho ještě
nevšiml, ale já nejsem dítě. Kdo by řekl, že takový geniální zabiják neuvidí
něco tak jasného,“ vysmál se mu, zatímco se snažil nějakým způsobem vykroutit z provazů,
jimiž měl svázané ruce.
„Jmenuješ se Zhang Yi
Xing a je ti dvacet tři let, řekni mi, že nejsi dítě ještě jednou,“
„Možná ti pořád
nedochází, že jsem velitel tvého případu a jdu po tobě celou dobu. Nezabiješ mě
jen proto, že ti připadám jako dítě? Nepodceňuj mě,“ ušklíbl se Lay.
„Nevíš, jak dopadl
detektiv Lee?“ zeptal se se zájmem v hlase Invisible.
„A ty si myslíš, že mě
to snad má nahnat strach?“ nadzdvihl obočí Lay, který slyšel kroky, které se v té
tmě nesly z jeho levé strany. Opravdu se nebál, jeho tělo ovládl
adrenalin. A znásobil se ještě víc, když se mu podařilo ty zpropadené provazy
sundat. Ovšem v té samé chvíli, když se chtěl postavit ze židle, ke které
byl celou dobu přivázaný se Invisible zjevil za ním a rychlým pohybem ho zase usadil
zpět.
„Vážně
se mě nebojíš. Já zírám,“ zasmál se Invisible kousek od jeho ucha. Z toho horkého
vzduchu, který ho ovanul, se Layovi zježily chloupky na zátylku.
„Jednou
jsem si řekl, že to budeš ty anebo já,“ řekl sebevědomě, ačkoli měl pod krkem
ostrou čepel nože.
„Zajímavé,“
vydechl Invisible a koutek rtů mu cukl. Ten mladík ho vážně okouzlil. I přes
ten odhodlaný hlas cítil, jak se nepatrně, ale přece třese. Neodolal a rty se
přisál na citlivou kůži na krku. Lay čekal všechno, ale tohle mu doslova
sebralo vítr z plachet. Jakmile jeho krk opustil, se sklonil znovu k Layovu
uchu: „Ale už jsem řekl… děti nezabíjím,“ zašeptal a hned na to mladíka udeřil
správně mířenou ranou do hlavy, který okamžitě ztratil vědomí.
Tehdy se probudil v parku kousek
od jeho kanceláře. Ten zážitek ho nakopnul, tak jako nic jiného. Vytočilo ho,
že ho považoval za dítě a ještě více mu bylo nepříjemně, že místo toho, aby jej
zabil, ho políbil. V té době se zapřísáhl, že ho za každou cenu dostane. A
teď… teď tu sedí před chlapcem, kterému může být sotva dvacet let a má ho
vyslechnout ohledně únosu jeho kamaráda. Nic zvláštního… jen kdyby… kdyby to
nebyl bratr Invisible.
Úžasné :33 aaa chcem ďalšiu časť :D :3
OdpovědětVymazatNaprosto skvělé toto. Je to čím dál více napínavé. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl.
OdpovědětVymazatA to je teprve začátek ^^
Vymazat