Neodejdeš, nezmizím... /// By Hyunii

Fandom: EXO

Pairing: HunHan

Žánr: Zlaté?

Autor: HyuniiLee

Ahoj lidi! Znáte taky takový ten pocit... jste ve škole, už se prakticky neučíte a nemáte co dělat? Já jo... takže dneska v hodině matematiky, kdy se učitelka rozhodla všechny potrestat a vykládala učivo dál se Hyunii vzbouřila! Hezky jí před nosem si nandala sluchátka a začala psát. Matematika Nematemtika... hehehe. JE TO REBEL!!!!! ..... Dobře není to nic moc. Jen zatím každej, kdo to četl mi řekl, že je to zlaté, tak dobře x)) Užijte si to ~~ 

Ležím za tebou, cítím tvé srdce. Bije společně s tím mým. Přivinu si tě blíže, lehce se zamrvíš, ale nadále zůstáváš ve svém snovém světě. Tak sladký, mumláš si ze spaní. Jaký je to pocit?
Dvě těla tisknoucí se k sobě v chladném oparu noci. Horký polibek na krku vysoce kontrastuje s okolní teplotou. Měsíc na obloze vrhá své paprsky na tvou uvolněnou tvář. Odhaluje všechny tvé skryté dokonalosti. Ten měsíční svit ti dodává lehce mrtvolný vzhled, ale tvůj klidný dech a tvé srdce mě ujišťuje o opaku. 
Krásnější člověk snad ani neexistuje. Tahle situace mě nutí přemýšlet. Už je to třetí noc. Ležíš tu se mnou, nemohu být šťastnější. Proč ale nemohu najít stejně klidný spánek, jakým jsi obdařen i ty? Proč nemohu zavřít oči? Možná někde uvnitř mě je zahlodána myšlenka na to, že až se ráno probudím, ty už tu nebudeš. Že porušíš svůj slib. Bojím se, že tě ztratím. Nejvtipnější je, že pro to ani nemám důvod.  Miluji tě víc než svůj vlastní život. Kdybys mi zmizel, nevím, jak bych přežil. 
Proto jsem právě ten nejvděčnější člověk na celém světě. Jsi tady a ještě předtím než tvoji mysl zahalila příjemná závěj spánku, jsi mi řekl to samé, že mě miluješ…
Držím se tě tak pevně, až se divím, že jsem tě už nestačil rozdrtit. Víčka se lehce chvějí, rty pootevřené, malá vráska mezi obočím. Co se ti zdá? Tvé tělo sebou škubne. Co se stalo?
Zrychlený dech, panenkovské oči vyděšeně zírající do tmy. Co se ti stalo? Proč se tolik třeseš? 
„Všechno v pořádku?“ zašeptám. Tvé tělo sebou znovu škubne. Přetočíš se čelem ke mně, zabodneš pohled do toho mého. 
„Neodešel jsi,“ z tvých rtů to neznělo ani jako otázka, ale ani jako holé konstatování. Mé prsty se setkají s rozpálenou kůží tvé tváře a jemně ji pohladí. 
„Kam bych chodil?“ usměju se. Tahle slova tě asi uklidnila natolik, aby ses mi natiskl k hrudi a spokojeně vzdechl. Jsem příšerný. Celou dobu mám strach, že mi zmizíš a přitom tebe trápí noční můry, kde naopak já odejdu. Jsem sobec. Promiň mi to. 
„Nikdy tě neopustím Luhannie,“ zašeptám ti do ouška. Cítím tvůj dech na své hrudi, lehce šimrá a zároveň hřeje. 

„Děkuju Sehunnie,“