지켜줄께/ I Will Protect You - 17. část

Fandom: Super Junior

Postavy: Eunhyuk, Donghae, Siwon

Žánr: škola, vtip, drama

Typ: Kapitolovka

Autor: MeeKyong

Zdravím ^^ Tady zase Mee-Kyong :^) Za prvý moc děkuju za komentáře k předchozímu dílu ^__^ Vážně mě to povzbudilo a tak sem se dokopala k tomu, sepsat co nejrychleji další díl :D Snad budete mít radost, že jste tentokrát nečekali tak dlouho. Tak si to užijte (v rámci možností) :D Annyeong~

„Miluješ ho, viď?“ založí ruce a natáhne se, aby se podíval, jak moc už je Hyukjae zmlácený. Hnědovlásek leží zkroucený na zemi a plně vnímá každou ránu, každý kopanec, který mu ti mizerové uvalí, ovšem i přesto věnuje pozornost každému slovu, které Kangin vypustí z úst.

„Možná…“ dostane ze sebe Hyuk. Neví, kde přesně se to v něm vzalo a upřímně, vůbec se mu to nelíbí, ale nejspíše to tak bude a on s tím nic nezmůže.

Kanginovi zmizí úsměv z tváře, oči, které přivřel pobavením, se doširoka otevřou a ruce svěsí podél těla. To jako vážně? Miluje ho? Tedy, ze začátku jej to napadlo, ale pak to vyloučil, přišlo mu, že je to hloupost. Ale jak je vidno - nebyla.

„Počkejte,“ pozvedne ruce a několika kroky se přiblíží k tomu hloučku, v jehož prostředku leží Hyukjae.

„Přestaňte,“ promluví, ale asi ne dost jasně a hlasitě, jelikož do něho pořád mlátí.

„Říkám nechte toho!“ zakřičí na ně a silou je odtrhne pryč. Dřepne si vedle Hyuka a znovu se na něho posměšně podívá.

„Možná?“ Eunhyuk se pokusí zvednout z chladné země, ovšem podlomí se mu ruce a on se k ní znovu přilepí. Tak jo, tohle celkem bolí. Má roztržený ret i obočí, odřený loket i koleno a zítra se mu na těle nejspíše objeví i několik velkých modřin. Bravo, Lee Hyuk Jae! Docílil jsi toho, že jsi neutekl a necítíš se jako srab, ale místo toho tady ležíš v bolestech a teče ti krev. Jsi vážně číslo!

„Věděl jsem to. A on tě určitě taky miluje, že?“ Eunhyuk se na něj podívá nenávistným pohledem, načež se znovu pokusí zvednout, ovšem dostane se jen do sedu. Kanginovi dojde, že mu Hyuk nejspíše neodpoví, což pro něho znamená souhlas. Je na sebe celkem hrdý, že na to přišel a byla by docela škoda toho nijak nevyužít.

„Tohle se jeho tatíčkovi moc líbit nebude, nemyslíš?“ vzpřímí se a probodne Hyuka lstivým pohledem. Hnědovlásek vytřeští oči a naprázdno pootevře ústa. Myslí to doopravdy? Poví to Donghaeho otci? Neví, co si má o tom myslet. Nezná jeho otce a vůbec nemá tušení, jak by na to zareagoval.

„Cože?“ vydechne jen nevěřícně a zvedne k němu pohled.

„Jsem docela zvědavej, co poví na to, že jeho jediný synáček je gay,“ pousměje se a znovu se k němu sehne. „Co myslíš, že s tím udělá?“ zašeptá mu do ucha, načež se odtáhne a ďábelsky se na něho usměje.

„To neuděláš,“ řekne skrz pevně zaťaté zuby. Kangin překvapeně nadzvedne obočí, ovšem úsměv mu na rtech zůstává.

„Ale ne, náš ubožáček dostal strach,“ Eunhyukovi cukne obočí a sevře dlaně v pěst.

„Jsi docela hajzl, víš to?“ zavrčí a věnuje mu další nenávistný pohled.

„A právě proto to dělám, ne?“ vysvětlí mu, zvedne se, naposledy se na něho zlomyslně usměje a poté spolu s ostatními odejde pryč a nechá Hyuka zmateného, naštvaného a zároveň zraněného sedět na chladné zemi.

Hřbetem dlaně si otře krev z koutku úst a bolestí zaúpí. Hrozně ho to štípe. Rukama se podepře od země a s větší námahou se po chvíli konečně postaví. Docela jej píchá v boku, ale je si jistý, že nic víc než několik odřenin a šrámů se mu nestalo. Díky bohu nemá nic zlomeného.

„Bastardi,“ zanadává potichu, ruku si přiloží na bolavý bok a kulhavým krokem se vydá cestou, která ho z tohohle zpropadeného místa vyvede. Půjde rovnou na kolej, opláchne se vodou a nejspíš si půjde lehnout – to je jediná činnost, při které se nemusí moc hýbat- jelikož jej každý pohyb bolí.

No, ale co teď? Konečně ho zmlátili, aniž by jim v tom někdo bránil. Dostali, co chtěli, takže by ho teď už mohli nechat na pokoji. Ovšem, upřímně se docela bojí toho, jak zareaguje Donghae, až jej takhle uvidí. Má strach, aby mu nerupli všechny nervy a on se hned nesebral a nešel si to s nimi vyřídit. Je mu úplně jasné, že to Hae nenechá jen tak a popere se s nimi, ale Eunhyuk tohle nechce, jenže ví, že ať ho bude prosit, jak chce, neposlechne jej. Může tedy jenom doufat, že ti mizerové neublíží i jemu. Ale ne, neublíží. Hae se pere víc než skvěle, konec konců, už jim to párkrát pěkně natřel. Každopádně to, co mu nahání v tuhle chvíli hrůzu asi nejvíc, jsou ta Kanginova slova. Řekne to Donghaeho otci? Řediteli školy? Je pravda, že pokud by se dali s Haem dohromady úplně a vydrželo jim to, stejně by mu to jednou říct museli. Ale udělali by to sami, a on by se to nemusel dozvědět od jednoho z nejproblémovějších studentů školy. Takže, co má dělat? Měl by rychle běžet za Donghaem, všechno mu vyklopit a hned na to se hnát za ředitelem, aby mu to nějak šetrně vysvětlil sám dřív, než tam dorazí Kangin? Vlastně… Co by mu měl vysvětlovat? Dali si s Haem pusu, toť vše. Ani sám neví, co přesně k němu cítí. Přijde mu, že mluvit o lásce je v tuhle chvíli až moc předčasné. Ale jaké city k němu chová Donghae? Možná, že ten má ve svých citech jasno, na rozdíl od něj.

*

Konečně dojde k budově, ve které je ubytováno mnoho studentů školy. Vezme za kliku a celou vahou svého těla se opře do dveří, aby je otevřel. Vejde dovnitř a s povzdechem vzhlédne ke schodům. Nikdy mu nevadili tak, jako teď. Několika šouravými kroky se dostane až k prvnímu schodu. Rukou se pevně chytí zábradlí a zvedne nohu, aby na schod vystoupl. Avšak ve chvíli, kdy na nohu přenese váhu, v boku jej opět bodne a on je tak donucen se hbitě rukou přitáhnout o zábradlí, aby tu bolest co nejdříve zahnal. Každý další schod pro něho znamená další menší bodnutí, které je doprovázeno bolestným syknutím, ale u posledních pár schodů to už ani téměř nevnímá.

Vyšlápne poslední schod a úlevně si oddechne. Přišly mu nekonečné a dokonce by si troufal i říct, že jich tu několik přibylo. Vydá se cestou k jejich pokoji, přičemž cestou mine několik studentů z vedlejších pokojů, kteří mu věnují zmatené a udivené pohledy, jež ovšem Hyuka nechávají naprosto chladným. Už když šel po ulici, dost lidí si jej měřilo pohledem. Dojde konečně k těm správným dveřím a na okamžik se zastaví. Zda je už Donghae v pokoji. Je možné, že je ještě pořád u otce, bůh ví, co spolu řešili, ale také může být někde venku. Taky jej zajímá, či Kangin – hned po tom, co ho nechal zmlátit- šel rovnou do ředitelny, nebo jestli s tím počká až na jindy. Ani neví, proč vůbec nepřemýšlí i nad šancí, že si z něho třeba dělal jen srandu a vůbec za ním nepůjde. Prostě mu přijde, že je to blbost. Myslí si, že zrovna on si bude libovat v tom, až to bude Haeho otci vše do detailů vyprávět. Takovou příležitost k tomu, aby Donghaeho schodil, si určitě nenechá jen tak proklouznout mezi prsty.

Zašmátrá v kapse a vytáhne klíče. Strčí je do zámku, odemkne a dveře otevře. Srdce mu buší nezvykle rychle a dech má taky o něco zrychlený. Kdo ví, třeba to má ještě z těch schodů. Pomalu nakoukne dovnitř a okamžitě si všimne hnědovláska ležícího v posteli s časopisem v ruce. Podívá se na něho a na tváři se mu rozlije upřímný úsměv. Ale ve chvíli, kdy si všimne Hyukova natrženého rtu, časopis mu vypadne z rukou, úsměv se mu z tváře vytratí a on bleskově vyskočí z postele a jde přímo k němu.

„Proboha, co se ti stalo?“ otevře dveře úplně dokořán, jelikož Hyuk zatím dovnitř nakoukl jen hlavou. S pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima je prohlédne od hlavy k patě.

„Ale… V podstatě nic,“ usměje se na něho Hyuk a nechá se vtáhnout dovnitř. Bolestně sykne, když jej chytí za loket, za který ho před nějakou dobou táhli ti lotři. Donghae zabouchne dveře a lítostivě se na Hyuka podívá.

„To ti udělali oni?“ zeptá se jej s pokrčeným obočím. Hyuk mu opatrně vymaní ze sevření svůj loket a věnuje mu další trochu nucený úsměv, kterým se tu bolest snaží zakrýt.

„Nic to není, Hae. Vážně,“ objasní mu. Je mu jasné, že Donghaemu to došlo, takže ani neví, proč se ho na to ještě ptá. Zvedne dlaň a jemně jej pohladí po tváři, aby mu tak dal najevo, že se o něho opravdu nemusí bát. Donghae jeho dlaň uchopí do své a ze svého obličeje ji stáhne. Všimne si Hyukova zklamání v obličeji. Takhle to nemyslel. On jen… Ti bastardi zašli vážně daleko! Vyhlídli si ho zrovna ve chvíli, kdy s ním nebyl, počkali si na něho a zmlátili. Tohle jim teda vážně nedaruje!

„Tohle teda vážně přehnali!“ zavrčí, neudrží se a vypálí z místa směrem ke dveřím.

„Ne, počkej, Hae!“ stihne jej jen tak tak zastavit, jenže ten prudký pohyb mu způsobí další bodnutí v boku a on se tak ohne v pase bolestí a potichu zaúpí. Donghae neváhá ani sekundu a spěšně k němu přiskočí, aby jej podepřel.

„Nikam nechoď, ty idiote,“ dostane ze sebe. Hae ho jen přejede ustaraným pohledem. Tohle neměl dovolit. Neměl nikoho nechat na něho sahat. Přísahá bohu, že tohle jim vrátí!

„Hele,“ hnědovlásek se vzpřímí a podívá se na Haeho. „O ně se teď nestarej. Já jsem tady zraněnej, takže bych docela uvítal to, kdyby si místo toho, abys běžel za nima a dal jim přes držku, zůstal tady se mnou a postaral se o mně, jasný?“ ukáže na něho prstem a znovu se usměje. Donghae starostlivě přikývne a pomůže mu se posadit na postel. Hyukovi se znovu na okamžik zkřiví tvář bolestí, ale za chvíli jej to přejde.

„Hned jsem zpátky,“ ujistí jej Hae a vyrazí do koupelny pro lékárničku. Co nevidět míří zpět k němu i s krabičkou v ruce. Klekne si před něho, lékárničku položí vedle sebe na zem, otevře ji a vytáhne dezinfekci. Eunhyuk si při pohledu na lahvičku skousne ret. Jak on nenávidí dezinfekci!

„Nebude to tak bolet,“ pokusí se ho uklidnit.

„To říkají všichni,“ ušklíbne se Hyuk a jakmile uvidí, že se Hae blíží s tou tekutinou k jeho kolenu, pevně sevře oční víčka a zatne zuby. Mladík klečící před ním se na něho pobaveně podívá a poté mu poraněné místo opatrně přetře onou dezinfekcí. Hyuk sykne bolestí, na kterou ale ihned zapomene.

Hae se ve chvíli, kdy se dotkne jeho rány na koleni, vytáhne nahoru a bez prodlení přitiskne své rty na jeho. Eunhyuk vytřeští oči, načež se Hae znovu odtáhne a klekne si zpátky na zem.

„Vidíš? Nebolelo to,“ šibalsky se na něho usměje a svou pozornost tentokrát přesune k ráně na lokti. Hnědovlásek nad ním se jen ušklíbne. Zmetek. Ale má pravdu. Takhle to nebolelo. Nakloní se a podívá se, jak Hae postupuje s jeho druhým zraněním, přičemž dává nepatrně najevo, že doufá, že Donghae použije svou taktiku i teď, aby jej to neštípalo. Mladík pod ním se na něho podezíravě podívá a vzápětí mu věnuje další rychlý, přesto sladký polibek.

„Hotovo,“ zašroubuje lahvičku, vrátí ji zpět do krabičky a vytáhne z ní náplasti. „Ještě ti to zalepím,“ Hyuk jej celou dobu fascinovaně pozoruje. Takového Donghaeho nezná, ale líbí se mu. Hodně.

„To už asi bolet nebude, co?“ povzdechne si a smutně našpulí rtíky. Hae se jen zasměje a zakroutí hlavou. „Tohle už ne,“

Vstane, popadne lékárničku a odnese ji zpět na své místo do koupelny. Zanedlouho se vrátí, zaleze k Hyukovi do postele, lehne si na bok, levou ruku položí nataženou na polštář a vyzývavě zamrká na zmateného Hyuka.

„Lehni,“ zaklepe na místo vedle sebe.

„Eh?“

„Dělej,“ opatrně jej stáhne dolů, pravou rukou ho obejme kolem pasu. Eunhyuk je stále zmatený, ale ničemu se nevzpírá. Hae si jej k sobě zezadu přivine a tvář zaboří do jeho vlasů, zavře oči a plně si vychutnává to hřejivé teplo. Hyuk se k němu ještě více přitiskne a také po chvíli zavře oči. Takhle je mu nejlíp. Ve vřelé náruči svého… Přítele? Kamaráda? Kdo ví… prostě v Donghaeho náruči.

*

            Po noci strávené ve hřejivém objetí, po společné cestě do školy se od něj ještě ani jednou Donghae nehnul ani na krok. Od chvíle, co vešli do budovy, Hyuk na něm poznal, že se nenávistným pohledem rozhlíží všude kolem sebe a hledá tu partičku, co ho včera zbili. Naštěstí na ně zatím nenarazili a upřímně má docela strach, jak Hae zareaguje, až se s nimi setkají.

            „No tak, Hae,“ podívá se na něho konejšivým pohledem. „Neprobodávej tady každýho pohledem, jakoby to byli ti nejhorší na světě,“

            „Nikoho neprobodávám. Jenom si plánuju, co přesně těm bastardů provedu, až je potkám,“ zavrčí Hae a položí Hyukovi ruku kolem ramen, je tak mnohem klidnější.

            „Ať řeknu cokoli, nepřemluví tě to, že?“

            „To si uhádl,“ přikývne a společně zahnou za roh.

„Hej, Donghae!“ dožene je nějaký student. Oba mladíci zastaví a udiveně se na něho otočí. „Chce s tebou mluvit ředitel, prý za ním máš ihned jít,“ Eunhyukovi zatrne a srdce se mu splašeně rozbuší. Takže mu to Kangin už stihl vyklopit. No bezva, co teď?

„Proboha, co zase chce? Mluvili jsme spolu včera, tak co zas?“ zeptá se ho. Student jen pokrčí rameny a někam odejde.

„Běž do třídy, Monkey. Za chvíli zvoní a pochybuju o tom, že by za tebou ti bastardi lezli i tam. Já se někdy během hodiny vrátím,“ slíbí mu a jemně do něho strčí na náznak, že má jít.

„Počkej, Hae,“ vzepře se mu Hyuk. „Půjdu s tebou,“

„Proč bys to dělal?“ nechápe Donghae.

„Mám takový divný pocit, že to má se mnou něco společného,“ sdělí mu starší. Srdce mu do hrudi buší tak hlasitě, až se diví, že to Hae neslyší.

Donghae pouze nechápavě přikývne a dál se už na nic neptá. Ruku mu znovu obmotá kolem ramen a poté se již vydají směrem k ředitelně. Zatímco Hae je spíše naštvaný, proč s jej zase otravuje a je otrávený, že znovu musí vidět svého otce, Hyuk je docela vyplašený, ale snaží se to nedat najevo. Třeba mu Kangin nic neřekl. Třeba s ním chce jen mluvit o něčem podobném, o čem mluvili i včera, ať je to co chce. Ale i kdyby – tak co? Jednou by se to stejně dozvěděl. Navíc, co jim tak může udělat? Vydědí ho? To sotva. Je to jeho jediný syn a nový dědic by se mu už sháněl asi těžko. Možná by měl přestat myslet tak pesimisticky a tvořit hned všemožné špatné konce a místo toho přemýšlet i nad těmi lepšími. Dejme tomu, že o ničem neví – zatím. Nebo ví a nevadí mu to. Je tu tolik možností, ale něco Hyuka nutí myslet jen na ty temné a to jej celkem děsí.

*

Donghae šel dovnitř sám, Hyuk zůstal sedět venku na sedačce. Dlaně se mu potí, srdce tluče o sto šest. Co bude, až Hae vyjde ven? Nebo si jej taky pozve dovnitř, když už přišel s ním? Chtěl vejít spolu s Donghaem, ale sekretářka ho požádala, ať čeká venku. Už tu sedí několik minut. Hodina již dávno začala, avšak v tuhle chvíli ho to vůbec nezajímá. Nezajímá jej, že přijde pozdě, nebo že promešká kus látky. Upřímně řečeno, tohle jsou ty poslední věci, na které v tuhle chvíli myslí. Ani neví, proč se toho tak bojí. Kam se kruci poděl ten starý Hyuk Jae, který se nestaral o nic jiného, než o to, jakou bude mít známku? Je sice nekonečně rád, že poznal Donghaeho, čímž si našel kamaráda a nejspíše i přítele, ale nechce si nic nalhávat. Tamten Hyuk Jae mu chybí.

Už dále nevydrží jen tak sedět na místě, a proto vstane a začne přede dveřmi ředitelny pochodovat z místa na místo. Je tak ponořený do svých myšlenek, že jej ani nenapadlo zkusit přilepit ucho na dveře a poslouchat. Ovšem ve chvíli, kdy se z místnosti ozve poněkud hlasitější křik, ihned jej to z myšlenek vytrhne a přeci jen se zvědavě ke dveřím přiblíží. Jejich rozhovor se pravděpodobně přesunul ve hlasitou hádku, jenže on nedokáže rozpoznat ani jedno slovo. Rukama se opře o dveře a přiloží na ně ucho ve snaze slyšet něco víc. Takže je to pravda? Ví to? Proč by se taky jinak hádali, že?

Eunhyuk si nervózně zkousne ret, když ve hlučném sporu rozpozná své jméno. Neví, kdo jej řekl, ani v jaké spojitosti, ale jen ho to usvědčí v tom, že se nemýlil. Po té, co již po několikáté za krátkou dobu zaslechne své jméno, neudrží se, vezme za kliku a vpadne do místnosti. Téměř hned se střetne se vzteklým pohledem Donghaeho otce. Sekretářka, která seděla i stolu a něco zapisovala, se spěšně zvedla ze židle a zamířila si to přímo k Hyukovi s úmyslem jej znovu vyvést ven. Ten se jí ovšem vyhnul, přešel místnost a postavil se vedle Donghaeho, který se zatím vůbec neotočil, protože mu nejspíše došlo, že je to Hyuk.

„Ty jsi ten Lee Hyuk Jae?“ zeptá se jej přísným hlasem. Eunhyuk s pevným odhodláním přikývne, načež jej překvapí Haeho ruka, která pevně stiskne tu jeho.

„Odcházíme,“ zavrčí Hae a věnuje svému otci poslední rozzuřený pohled. Otočí se a Hyuka donutí jít s ním.

„Donghae!“ zastaví jej v půli cesty jeho otec. Mladší se po něm nevrle ohlédne.

„Doufám, že jsem ti to řekl jasně a už se nebudu muset opakovat. S tím klukem se rozejdeš, nebo budu nucený ho vyloučit ze školy!“ objasní mu neúprosně. Eunhyuk vytřeští oči a vyděšeně se podívá na Haeho.

„Tohle nehodlám poslouchat,“ řekne mu vážně skrz zaťaté zuby, o něco pevněji stiskne Hyukovu ruku a poté společně opustí tu napětím naplněnou místnost.