Can't You Love Me Back? // Poslední část // By MeeKyong

Fandom: EXO

Pairing: TaoRis

Žánr: Slash

Počet dílů: 5/5

Autor: MeeKyong

Tak a je konec.. já jdu spazzovat. Miluju tuhle povídku. Miluju Krise, miluju TaoRis a KaiSoo..... chňá! 

Nemám fakt co víc říct! ENJOY!

Co když si musíte vybrat mezi dobrým a špatným? Ale kdo tvrdí, že je něco špatné a něco dobré? Záleží na tom, z jakého pohledu se na to díváte. To, co někomu přijde špatné, může ostatním připadat dobré a naopak. Tak proč dělit věci na dobré a špatné? Lidé je stejně dělají. Tak proč se tím zabývat..?

„Seš v pohodě, Tao?“ zeptá se starostlivě Kai, jelikož od chvíle, co vyšli ze školy až do teď, co stojí na zastávce a čekají, až přijede autobus, kterým Tao odjede domů, ani jeden z nich nic neřekl.

„Já...“ dostane ze sebe světlovlásek a smutně se pousměje, „..nejsem,“ Kai se zamračí. Včera mu Kyungsoo říkal, že s Krisem mluvil a dokonce mu přišlo, že si ten zabedněnec konečně svoje city k Taovi přiznal. V tu chvíli byl Kai štěstím bez sebe, těšil se, že za Taem dneska Kris přijde a dají se do kupy. Jenže nic. Den ubíhal, Tao stále seděl v lavici a díval se z okna, Kris byl ve své třídě se sluchátkama v uších a on s Kyungsooem netrpělivě čekali, kdy se konečně zvedne a zajde za ním. Neudělal to.

„Zabiju ho,“ zavrčí tiše.

„Hm?“

„Nic,“ pokroutí hlavou Kai. Dá Krisovi šanci ještě zítra, ale pokud i tak nic neudělá, po obědě za ním zajde a předvede mu svoje pěstě.

„Kai?“ vytrhne ho z myšlenek Taův tichý hlas.

„He?“

„Vypadáš, jako bys chtěl zabít tamhle ten strom,“ ukáže prstem na vysokou lípu naproti nim. „Děje se něco?“ Kai se zasměje.

„Ty se mě ptáš, jestli se něco neděje? To bych se měl ptát spíš já tebe, ne?“ Tao sklopí pohled a skousne si ret.

„Hele, pokud máš namysli Krise...Nic se neděje, vážně. Nedělej si starosti,“ pousměje se.

„Děláš si srandu? Před chvíli si mi řekl, že nejsi v pohodě, a teď zas říkáš, že se nic neděje?“ pokrčí obočí, „Jak si podle tebe asi nemám dělat starosti, co?“

„Kai..“

„Ne, Tao! Jestli mám být upřímnej, štve mě, jak celej den jenom sedíš, koukáš do prázdna a s nikým nemluvíš. Víš, jaký to pro mě je?! Vidět svýho nejlepšího kamaráda takhle?! Přísahám, že kdybych mohl, tak bych toho zmetka donutil si přiznat, co k tobě cítí, i kdybych ho měl zmlátit,“ zvýší hlas, načež se při pohledu do Taových očí zarazí.

„Přiznat si, co ke mně cítí..?“ vydechne světlovlásek. Kai na sucho polkne a zatěká očima kolem.

„N-no jo.. Copak ty to nevidíš?“

„Kai, ty... tys s ním mluvil?“ Kai nepatrně přikývne. Tao vytřeští oči, které vzápětí zavře a zhluboka se nadechne.

„Jak si to mohl udělat?! Žádal jsem tě přece, abys to nedělal! Víš, co si teď musí myslet? Že jsem tě za ním poslal já!“ začne mu vyčítat.

„Ale tak to přece není, Tao..“ pokusí se mu to vyvrátit, ale Tao jej nenechá.

„Jestli za ním ještě jednou půjdeš a budeš mu vykládat blbosti jako, že on mě taky miluje, naše přátelství skončilo, jasný?!“ Kai naprázdno pootevře ústa.

„Ale to nejsou blbosti, on tě vážn-“

„Kai!“ okřikne jej a do očí se mu nahrnou slzy, „Kdyby mě miloval, řekl by mi to. Jenže on mě odmítnul, chápeš?!“ Kai párkrát zamrká. Takhle Taa nezná. A děsí jej to.

„Řekl mi, že nebudeme kamarádi, dokud si to všechno v hlavě neurovnám. Pořád dokola opakoval, jak je to špatný. Ale víš co? Mě už je to jedno. ON už je mi naprosto ukradenej,“

„Seš si tím jistý?“ nevěří mu. Kris mu není ukradený. Kdyby byl, nechoval by se tak, jak se chová.

„Naprosto,“ hlesne a hřbetem ruky si setře slzy. „Nemiluje mě a já to chápu. Já jenom.. už od začátku to všechno byla blbost,“ zamrká nové slzy a nadechne se.

„Slib mi, že už to nebudeš řešit,“ poprosí jej a Kai přikývne. Dělá to nerad, ale ví, že musí. Přál by si, aby on, Tao, Kyungsoo a Kris byli zase přáteli, jako dřív. Ty dva měsíce, kdy byli všichni pořád spolu, byli snad ty nejhezčí v jeho životě. Mají tolik zážitků, které někdo nestihne ani za jeden rok. Tolik vzpomínek, které ani jeden z nich nezapomene. Ale on se asi prostě bude muset smířit s tím, že to bylo jen na chvíli a teď se zase bude muset vrátit do těch starých časů, kdy byl jen s Taem. Tedy, teď bude mít i Kyungsooa, ale přesto to nebude takové, jako předtím.

„Už mi to jede,“ oznámí mu. Po chvíli autobus zastaví a Tao se k němu vydá, přičemž se ještě zastaví a otočí se za ním.

„Nezapomeň, co jsi slíbil, dobře?“ nadzvedne jedno obočí a jeho rty se zkroutí v letmém úsměvu.

„Neboj. A už běž,“ oplatí mu úsměv a rukou mávne směrem k autobusu. Tao se ještě jednou usměje, a poté už nastoupí a odjede pryč. Kai si povzdechne a strčí si ruce do kapes.

„Idiote,“ otituluje sám sebe, otočí se a vydá se domů.

*

První hodina skončí a všichni si začnou skládat věci z lavice do batohu. Kai rychle shrne všechny učebnice do tašky, nemyslíc na to, v jakém stavu je pak asi vytáhne, a vydá se za Taem. Ten k němu ihned vzhlédne a usměje se. Kai se zamračí. Už od rána se Tao chová divně. Tedy, chová se jako dřív a to je divné. Ještě včera byl jako tělo bez duše a dnes je to zase ten starý dobrý Tao. A to se mu nelíbí.

„Jdeme?“ vstane ze židle, hodí si batoh na záda a rozejde se ke dveřím, aniž by čekal na Kaiovu odpověď. Hnědovlásek jde za ním, přemýšlejíc, co se asi stalo.

„Tao,“ osloví jej, když už jsou na chodbě, ovšem Tao nevypadá, že by jej slyšel, proto to Kai zkusí znovu, jenže ani podruhé jej neslyší.

„Tao!“ zvýší už hlas a světlovlásek sebou trhne.

„Co je?“

„Proč seš takovej?“ zeptá se jej narovinu.

„Nechápu, co tím myslíš,“ zasměje se Tao a chce jít dál, ale Kai jej chytí za loket a zastaví.

„Proč se dneska chováš, jako by se vůbec nic nestalo?“

„Vždyť se nic nestalo,“ pokrčí rameny.

„Sakra Tao! Myslíš si, že to nepoznám?! Dobře, je fajn, že se zase směješ a bavíš se s ostatníma, ale mě je jasný, že je to všechno jenom přetvářka!“ vetře mu do tváře a Taovi ramena poklesnou, úsměv z jeho tváře se ve vteřině vytratí.

„Vždyť to si přece chtěl, ne?“ Kaiovi se na čele objeví vráska.

„Cože?“

„Kai, je mi fajn, vážně. Tak mě prosím nech,“ sklopí pohled.

„Pochop, mám o tebe starost,“ povzdechne si hnědovlásek.

„Já vím,“ usměje se, „Ale opravdu to není potřeba,“ mrkne na něho, když v tom se mu úsměv ještě více rozšíří, jak za Kaiovými zády uvidí Kyungsooa.

„Myslím, že tě někdo hledá,“ Kai nechápavě nadzvedne obočí, načež se otočí a i jemu se po tváři rozlije okouzlující úsměv.

„Tak běž, já jsem v pohodě,“ řekne přesvědčivě a kývne hlavou směrem k hnědovlasému chlapci opodál.

„Fajn, ale za chvíli přijdu, dobře?“

„Myslíš, že budu páchat sebevraždu?“ zasměje se. Je vidět, že si Kai o něj skutečně dělá starosti, to ale on nechce.

„A byl bys toho schopný?“ zeptá se radši Kai.

„Běž už,“ chytí jej za ramena, otočí ho a jemně do něho strčí, aby už konečně šel. Je rád, že se opravdu dal s Kyungsooem dohromady. Přeje jim to.

Kai se ještě jednou ohlédne a nejistě sjede Taa pohledem. Poté už ale dojde až ke Kyungsoovi, který jej okamžitě sevře v náručí.

„Soo?“ zalapá po dechu, jak jej k sobě starší pevně tiskne.

„Podařilo se to!“ zaraduje se mu do ramene.

„Co se podařilo?“ nechápe mladší.

„Kris! Řekl mi, že jsme asi přece jenom měli pravdu a řekl, že za Taem zajde,“ zapiští. Kaiovi se na tváři objeví široký úsměv a též Kyungsooa silně obejme.

„Opravdu?“

„Jo! Prý za ním chce jít teď,“ Kai nechce věřit svým uším, ale celou radostí zdvihne Kyungsooa do vzduchu a udělá s ním jednu otočku, načež jej položí zpět na zem.

„Jenom doufám, že Tao neudělá nějakou blbost,“ povzdechne si, když se od Sooa trochu odtáhne, aby mu viděl do očí.

„Co by dělal za blbost, ty blázne? Vždyť ho miluje,“ praští jej lehce do ramene. Kai se usměje a skloní se k hnědovláskovi pro polibek.

„Máš pravdu,“ šeptne a znovu si jej k sobě přitiskne.

*

Na tváři mu stále pohrává letmý úsměv. Očima sleduje podlahu a šouravým krokem jde směrem do třídy, když v tom mu někdo vstoupí do cesty. Vzhlédne a vytřeští oči.

„C-co tady děláš?“ vydechne a couvne o krok.

„Chtěl bych s tebou mluvit,“ usměje se Kris a nervózně si skousne ret.

„Ale já s tebou ne,“ odsekne a odvrátí pohled, přičemž jej obejde a vydá se znovu do třídy.

„Nechtěl bys dneska někam zajít?“ zastaví jej v půli cesty, jakoby neslyšel, co mu Tao před chvílí řekl.

„Už nejsme přátelé, pamatuješ?“ odbije jej a spraží pohledem. „Nech mě napokoji,“

„Ale Tao,“ promluví na něho, jenže to už se mladík otočí a vejde do třídy. Kris sklopí hlavu a povzdechne si. Je to jeho vina. Ani se nediví, že s ním už Tao nechce ani mluvit.

Ještě chvíli tam stojí a pozoruje Taa sedícího v lavici a dívajícího se někam do prázdna. Poté si povzdechne. Něco jej napadlo, ale neví, jestli je to dobré nebo špatné. Sakra! Je to tady zase. Proč se on pořád dívá na to, jestli je něco dobře nebo špatně? Měl by do toho prostě skočit po hlavě, ať už je to sebemenší blbost. A to tenhle nápad asi je, ale cítí, že pokud to neudělá, jinou možnost nemá.

Na tváři se mu objeví odhodlaný úsměv, kývne si sám pro sebe, otočí se a rozejde se chodbou. Tao se celou dobu díval na Krisův odraz v okně a ve chvíli, kdy odešel, si povzdechl. Bylo mu jasné, že odejde.

Sedí dál zaražený na židli a vyčkává zvonek, který se měl už asi před dvěma minutami ozvat. Rozhlédne se kolem sebe. Ostatní se dál baví, jako o normální přestávce. Očividně je jediný, kdo si toho všiml. Ani učitelé nevypadají zmateně.

Najednou se třídou i celou chodbou rozlehne krátký zvuk, značící školní rozhlas.

„Žeby si konečně někdo všiml?“ zamumlá si pro sebe a nadzvedne obočí. Všichni zmlknou a zaposlouchají se.

„Zdravím. Chtěl bych předem říct, že tohle není klasické nudné a nijak nepotřebné školní hlášení...“ ozve se z rozhlasu, ve kterém většina studentů – hlavně dívky – rozpoznají Krise a ihned začnou vřískat a pištět, ale poté se znovu utiší, aby jej mohli slyšet. Tao vytřeští oči a dech se mu zadrhne někde v plicích. Co to...?

„Chtěl bych vám říct, abyste se nedivili, proč říkám něco takového, ale věc se má tak, že nemám na výběr. Proto bych vás chtěl požádat, abyste poslouchali,“ nervózně zatěká pohledem po místnosti, ve které se zamkl, aby jej nikdo nemohl rušit. Dlaně se mu potí. Pořád víc si říká, že to, co právě dělá, je vážně velká kravina a vlastně ani netuší, jak jej mohlo něco takového napadnout, ale když už je v tom, doufá, že až všechno řekne a vyjde ven, nebude všem jen pro smích. Hlavně ne jemu.

Nahne se zpět k mikrofonu a zhluboka se nadechne.

„Takže... Ahoj, jmenuji se Kris a ve svém životě mám docela velkej nepořádek. Víte, před dvěma měsíci jsem tady na škole poznal někoho, kdo vůbec nevěděl, že chodím na stejnou školu jako on, a ani nevěděl, jak se jmenuju. Divil jsem se, vzhledem k tomu, že jsem měl za to, že nikdo takový na škole není. Ne, že bych si chtěl nějak věřit nebo se vychloubat, ale myslel jsem si to. Paradoxem bylo, že jsem tu samou osobu potkal den předtím. Nebylo to zrovna přátelské seznámení. Víte, oba jsme chtěli ty samé boty. Skončilo to tak, že jsem je zaplatil a dal mu je. A jak čas plynul, stali se z nás skvělí přátelé. Dva měsíce jsme každý den trávili spolu a ještě s dvěma kluky. Všechno bylo báječné, jenže ten idiot se do mě zamiloval. Ale pravdou je, že já jsem mnohem větší idiot... Zlomil jsem mu srdce. Ale to své jsem zlomil taky... On.. vyznal se mi a já blbec jsem ho odmítl a řekl mu, ať za mnou nechodí, dokud si to všechno neurovná. Nedokázal jsem se na něho podívat. Říkal jsem si, že mu přeci nemůžu dát to, co chce. Vždyť jsme oba kluci. Ano, na rozdíl od něho, já se o tento fakt zajímám. Říkal jsem si: ,Nemám ho rád tímhle způsobem. Vždyť jsme jako bratři,' … Jen bratr. Vím, že je to všechno moje vina. Neměl jsem říkat některé věci. Bylo pro mě tak těžké se mu omluvit, jenže mnohem těžší je vidět ho plakat... Chodili za mnou přátelé a snažili se mi domluvit, já je ale pokaždé něčím odbil. Ale měli pravdu. Chybí mi. Tolik to bolí, vidět ho tak zničeného. Nejsem na tom o moc líp. Ale přesto se nic nezměnilo. Je to stále můj bratr, že? Tak proč jsem tak nejistý? Stále jsem si říkal, jak je to špatné. Poté mi ale kamarád řekl: ,Nikdy není špatné někoho milovat. Jsme to mi, kteří děláme lásku špatnou nebo správnou' Chtěl bych ti poděkovat, Kyungsoo. Měl jsi pravdu. Stejně jako Kai. Díky vám jsem si uvědomil, jak moc ho potřebuji. Jsem idiot... Podívej, co všechno jsi způsobil, Krisi...”

celá škola napjatě poslouchá Krisův hlas, jelikož ho všichni znají, dívky jej milují, kluci jej obdivují a závidí mu. Proto všechny zajímá jeho příběh a s nadšením hltají každé jeho slovo.

Kai s Kyungsooem se pevně drží za ruce a v duchu se modlí, aby už konečně řekl to, v co doufají právě teď nejen oni, ale i ostatní. Nikdo sice neví, o kom přesně Kris mluví, ale z toho, co zatím řekl, si vážně přejí, aby se mu konečně vyznal.

Taovi volně po tvářích ztékají slzy, nedaří se mu pobrat dostatek vzduchu, jen nehybně sedí s pootevřenými ústy a pozorně poslouchá.

„Už v tom nemůžu pokračovat. Nedokážu se ti vyhýbat. Nedokážu tě vidět s někým jiným. Stejně tak už bych nedokázal být jen tvůj kamarád. Snad je ti jasné, že po tomhle z nás už nikdy nebudou moct být přátelé. Je těžké dívat se ti do očí, vidět, jak mě miluješ a myslíš si, že já tvou lásku neopětuju... Protože pravdou je... Miluji tě, Tao...“

Když Kris řekl ta dvě slova, na které studenti -i když někteří trochu neradi- čekali, oddechli si, někdo začal tleskat, některé dívky se snažili zadržet slzy a někdo se radostně smál, až to dolehlo i ke jeho uším. Ten si jen setřel slzu, která se vydrala na povrch a letmo se usmál. V tu samou chvíli, kdy vyslovil jméno toho, který všechny zajímal nejvíce, se k němu stočili všechny pohledy. Tao dokázal jen stěží pobrat dech a několikrát zamrkal. Po chvíli vzhlédl a uvědomil si, že se na něho lidé usmívají a s radostí tleskají a zároveň jej některé dívky propalují pohledem a stírají si slzy.

Vstane, proběhne kolem studentů, kteří jej cestou šťastně plácají po zádech, vyběhne ze třídy na chodbu, kde se k němu okamžitě nahrnou další studenti, jež stejně jako ostatní, vřískají a mají neskutečnou radost. Procpe se mezi nimi a proběhne chodbou až ke dveřím, za kterými je Kris. Vezme za kliku, jenže zjistí, že jsou dveře zamčené. Začne na ně tedy bušit pěstmi, dokud je Kris neotevře. Ani jeden z nich neví, co říct.

„Co to mělo znamenat?!” začne na něho Tao křičet.

„Miluju tě,”

„Cože?!”

„Všechno jsem to dělal protože tě miluju... Jenom jsem si to nechtěl připustit,” vydechne s úsměvem, „Omlouvám se, Tao,”

„Jak to můžeš říct?! Víš vůbec, jak moc jsi mi ublížil?!” propálí jej pohledem.

„Promiň mi to. Ale víš, bez toho bych si asi nikdy neuvědomil, co ve skutečnosti cítím,” pokusí se mu vysvětlit Kris. „Nezjistil bych, jak moc tě potřebuju, protože jsi nikdy nebyl pryč,”

„Potřebuješ mě?” vydechne Tao.

„Samozřejmě, že tě potřebuju.” usměje se.

„Co když je to špatné?”

„A co kdybychom zůstali někde mezi dobrým a špatným? Víš, sám pořád nevím, jestli to je nebo není správné, ale můžeme zkusit, jestli to bude fungovat. Nemám pravdu?” Tao přikývne. Kris k němu přistoupí, pohladí jej po tváři a palcem setře slzy. Mladší už nedokáže dál čekat a pevně jej obejme kolem krku. Kris se usměje a pevněji jej k sobě přitiskne. Už jej nepustí.. nikdy.

Po chvíli se od něho Tao odtáhne, načež se mu zadívá do očí a usměje se. Kris mu úsměv oplatí a poté jej konečně něžně políbí na rty.

„No to byla doba!” namítne Kai, když k nim ruku v ruce s Kyungsooem dojdou. Tao se od Krise okamžitě odtrhne a schová se za něho, aby skryl svou rudou tvář.

„Jako, vždycky jsem věděl, že seš romantik, ale až takovej...” pokroutí hlavou Kyungsoo a zasměje se, „Docela jsem Taovi záviděl,” přizná a Kai se na něho pohoršeně podívá.

„Tím chceš říct jako co?” nadzvedne obočí a Soo se jen nevinně usměje.

„Vůbec nic,” zamumlá a odvrátí pohled. „Takže už je všechno v pohodě?”

Tao vyleze zpoza Krise a podívá se na něho. „Doufám,” odpoví a Kris s úsměvem přikývne.

„Ale teď to bude mnohem lepší,”

-END-