Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 1/?
Je to tady! První díl. Konečně. Uff... jdu brečet. Proč jako na potvoru musí někdo dotyčný opustit skupinu. Já už vážně rezignuju na tenhle rok. Muhuee... EXO-L FIGHTING! Ale i tak... užijte si první díl~
Milý
deníčku, dnešní den strávený ve škole, mi připadal nekonečný.
Vůbec nic jsem nesnědl, ale myslím, že to nevadí. Jen jsem chtěl
něco napsat, než půjdu spát. Takže… milý deníčku… Ve
svých teprve sedmnácti letech jsem pořád hrozně nervózní. Řekni
mi, čím to je, že jsou všichni okolo tak dokonalí? Zatím, co já
se utápím v různých obavách, oni jsou tak šťastní. Pokaždé,
když se na ně podívám, zničí mi to náladu. Začínám věřit
těm věcem, které kolem sebe vidím. V časopisech nebo v televizi,
všichni kluci mají dokonalé tělo a tak úžasnou pleť. Zabíjel
bych, jen abych mohl žít život, který žijí oni. Poslední
měsíce toho moc nejím. Ne, že bych neměl hlad, ale nějak nemám
chuť. Už jen z toho důvodu, že se do mě stále všichni naváží,
kvůli mé váze. Ale, to že nejím, pořád nestačí. Musím pro
to udělat něco víc. Chci, aby si mě někdo konečně všiml. Ale
aby se na mě nedíval jako na obtloustlého chudáka.
Nevím,
jestli jsi to slyšel, ale právě teď se znovu ozval můj úplně
vyprázdněný žaludek. Není to vůbec jednoduché. Ty jsi jediný,
komu se můžu svěřit. Ty se mi nevysměješ. A protože mi
neodpovídáš, můžu se ti vyzpovídat a přitom se nad sebou
zamyslet. Bože, má to vůbec smysl? Nebo potřebuji pomoc?
Jsem
šikanován kluky, holky mi ubližují, moje vlastní matka mě bije,
odsuzuje mě celý svět. Jediný člověk, který stál při mně,
pomáhal mi a dával naději, byl můj otec. Ten ale před necelými
dvěma měsíci zemřel, takže jsem na všechno zůstal sám. Každý
den jsem si stoupal na váhu a v duchu se modlil, aby se na displeji
ukázalo nižší číslo než včera. S tím jsem ale už přestal.
Nemohl jsem se dál dívat na to, jak se mi vysmívají i ta čísla
na displeji. Přesto se snažím být perfektní, jako všichni
ostatní. Čekám, až přijde někdo, kdo mi řekne, že za to
stojím. Že se nesnažím zbytečně. Někdo, kdo mi řekne, že
nejsem sám. Jako to dělával můj otec. Matka je příliš
zahleděná do svého nového přítele, se kterým se nevídá tak
často, takže všechnu svou zlost si vybíjí na mě. Už ani
nepoznám, které modřiny mám od spolužáků a které od matky.
Odnesl jsem si všechna zrcadla, která jsem měl v pokoji. Nemohu se
na sebe ani podívat. Jsem ohavný. Nedivím se, že se ke mně
všichni chovají tak, jak se chovají. Ale na druhou stranu, proč
někoho odsuzují podle toho, jak vypadá? Nikdo se mě nepokusil
poznat lépe. Všichni mě vidí stejně. Vždyť přeci nejsem
jediný, kdo má takovou postavu. Jsou taky tací, kteří si ze své
váhy dělají srandu a tací, ze kterých mají ostatní respekt. Já
se řadím do té poslední a nejhorší skupiny. Ti odstrčení,
terč posměchu. Pytel, do kterého si mohou kopnout, když si někde
potřebují vybít nervy. Několikrát jsem kvůli tomu změnil
školu, ale všude to bylo stejné. Dokonce i učitelé byli proti
mě. Chovali se stejně, jen s tou výjimkou, že mě nebili. Chtěl
jsem znovu změnit školu, ale matka o tom nechce nic slyšet. Pro
všechny by bylo snazší, kdybych odešel. Zmizel z povrchu
zemského. Zemřel. Myslím, že ani matka by netruchlila dlouho,
pokud by jí to vůbec mrzelo. Ano, vím, že bych tím všem udělal
radost, ale bohužel. Neudělám to. Když to všechno začalo, je to
asi 3 roky zpátky, svěřil jsem se otci. Už v té době mi hlavou
probíhala myšlenka na sebevraždu, to jsem mu ale neřekl. Jenže
on to poznal sám. Slíbil jsem mu, že to neudělám, ani o tom
nebudu přemýšlet. A dodržím to. Otec byl pro mě někdo
nenahraditelný. Jediný, kdo mi rozuměl. Dokázal mě rozesmát a
zvednout náladu. A i když tu teď není, stále se na mě dívá a
dává na mě pozor. Je to můj anděl strážný. Nemohu porušit
slib, který jsem mu dal. Nezradím ho…
Hnědovlásek
sedící na tmavé židli u stolu, si hřbetem ruky otře slzy, které
si lehce, jako vždy, našly cestu ven z jeho očí. Zavře svůj
deník, který si píše už od svých třinácti, odloží pero a
vstane ze židle. Přejde k oknu, tak jak to dělá každý večer
předtím, než jde spát. Zahledí se do hvězd a s úsměvem
zamává. Dobrou
noc, tati. Ví,
že se jeho otec dívá. Určitě mu právě teď mává také.
Trochu
od okna odstoupí a zatáhne závěsy. Měsíc má sice moc rád, ale
když spí, nemusí mu svítit do očí. Přejde k posteli a vleze si
do ní. Pořádně se zachumlá pod peřinu a s přicházejícím
teplem se snaží zahnat třas, který prostupuje celým jeho tělem.
Má strach. Kdyby k němu teď někdo přišel a chtěl mu ublížit,
nemá se jak bránit. Jediný, od koho by snad mohl čekat aspoň
trochu pomoci, je jeho matka. Jenže, podle toho, jak se chová,
nejspíš by mu nepomohla. Nemá nikoho. Zbyly mu jen vzpomínky na
otce a ty mu nikdo nevezme. Pevně sevře oční víčka a pomalu se
snaží dosáhnout spánku. Pokaždé si před spaním představuje,
že ho ostatní mají rádi, že je dokonce oblíbený, že až
dosáhne věku, kdy už nebude pod zákonem, odstěhuje se někam
daleko a začne úplně nový život. Na vše, co se stalo v tom
minulém zapomene a jediné, co si sebou vezme, budou ty překrásné
vzpomínky.
Po
několika minutách se konečně propadne do svých snů. Jedině tam
se cítí dobře a v bezpečí.
***
Probudí
ho nepříjemně drnčivý zvuk budíku, který se ho snaží
nemilosrdně probudit. Ryeowooka
to vytrhne z dalšího krásného snu. Převalí se a naslepo rukou
začne hledat onen tolik nenáviděný předmět. Když ho konečně
prsty nahmatá, vypne ho a rychle ruku strčí zpět pod peřinu, aby
znovu získal to ztracené teplo. Nechce vstávat. Nechce jít do
školy. I když ví, co ho tam čeká, má strach. Prošel si tím už
tolikrát, takže by už měl být docela zvyklý, ne? Dobře, možná,
že už si trochu zvykl, ale strach má pořád. Jenže na bolest se
snad ani nedá si zvyknout. Není to jako drnčivý zvuk v televizi,
trapné vtipy spolužáka či bydlet v rušné ulici, kde brzy ráno
jezdí mnoho aut. Na to všechno si nakonec zvyknete a přestanete to
vnímat. Kdežto bolest vás nepřejde. Naopak, bolí to stále víc
a víc, když vás někdo uhodí na místo, kde vás uhodil i včera.
Ale tak třeba by si dnes nechali zajít chuť a nemuseli by si ho
vůbec všímat. Ne, to je hloupost. Tolikrát si už něco takového
nalhával, ale výsledek byl vždy stejný. Buď ho zbili, nebo mu
vzali jeho školní práce, které kvůli tomu musel dělat znovu a
nebo -v tom nejlepším případě- se mu prostě jen vysmáli a
utahovali si z něho. To ho bolelo také, ale na jeho těle to vidět
nebylo. Ta ostrá slova mu ubližovala zevnitř. Z každého slova se
jen stala další rána, která nebyla vidět. Ta se později
zahojila a změnila se v jizvu, která se dokonale ztratila mezi těmi
ostatními. Byl zničený. Utápěl se v depresích. Jediné, co mu
občas zvedlo náladu, byly fotky z rodinného alba, dopis od jeho
otce, plyšák, kterého mu v osmi letech jeho rodiče koupili a
jednoduše, jedním slovem – vzpomínky.
Otevře
oči, které ale hned zase zavře, kvůli pronikavým slunečním
paprskům, které se úspěšně protahují škvírou mezi zataženými
záclonami. Zkusí to znovu, tentokrát pomaleji, přičemž rukou
pomalu odhrnuje peřinu. Posadí se a promne si oči. Další tolik
nechtěný den přišel. Další den, který bude plný bolesti.
Jenže on s tím nemůže nic dělat. Všichni čelí svému boji,
ale on to nedokáže. Nedokáže se postavit své bolesti a jejímu
strůjci. Není žádný bojovník. On svůj boj už dávno prohrál.
Teď si pouze může vychutnat tu hořkost z prohry.
Nohama
se postaví na jemný koberec a pomalým krokem se přemístí do
koupelny. Postaví se k umyvadlu a podívá se na prázdnou zeď před
sebou, kde ještě nedávno viselo zrcadlo. Otočí kohoutkem a z
něho vzápětí začne téct ledová voda. Skloní se a opláchne si
obličej, aby se už úplně probral. Ručníkem se osuší a do ruky
popadne kartáček. Vyčistí si zuby, učeše vlasy a vrátí se
zpět do svého pokoje. Ze skříně si vytáhne školní uniformu,
na které jsou vidět známky včerejších i ještě dřívějších
ran. Jsou na ní zaschlé krvavé skvrny. Snažil se to hodně krát
vyprat, ale po několika marných pokusech to vzdal. Svlékl si
pyžamo a rychle na sebe navlékl onu uniformu. Otřásl se. Nejen
chladem, který z ní šel, ale hlavně z těch bolestných
vzpomínek, které se pořád dějí. Už tolikrát měl takovou chuť
tu uniformu prostě vyhodit, spálit, ale věděl, že to udělat
nemůže. Matka by mu jinou nekoupila a on by pak měl problémy ve
škole. Navíc vše, v čem by do školy přišel, by dopadlo stejně,
jako tahle uniforma.
Otevře
dveře a vejde na chodbu. K nohám mu hned přiběhne jediný živý
tvor, u kterého si je jistý, že ho miluje a nikdy jej nezradí.
„Hyun
Ki,“ skloní se k němu a pohladí ho. Když Ryeowook říkal, že
už mu nikdo nezůstal, nejspíš na Hyun Kiho zapomněl. On jediný
mu zbyl a zůstal s ním. Vždy mu zvedne náladu, když je opravdu
na dně. I Hyun Ki má jen Ryeowooka. Wookova matka ho ráda nemá,
jednou ho dokonce chtěla vyhodit na ulici, ale otec jí v tom
zabránil. Hyun Ki s Wookem jsou teď po otcově smrti opuštěnější,
než kdy předtím. Lidé o ně nejeví zájem, chtějí, aby se
ztratili. Jsou takové dvě černé ovce rodiny.
Hyun
Ki naposledy olízne Ryeowookovi ruku a poté se odebere zpět do
svého, ještě vyhřátého pelíšku, ze kterého před chvílí
radostně vyběhl, aby mohl svému páníčkovi popřát dobré ráno,
tak, jak to umí jen on. Ryeowook se za ním ohlédne a vzápětí už
vchází do obýváku, kde na pohovce sedí jeho matka, v rukách
držíc otevřený časopis.
„Dobré
ráno, mami,'“ skousne si nervózně ret a pohledem těká všude
možně po místnosti. Usměj
se na mě, jako jsi to dřív dělávala. Prosím.
„Hmm,“
zamručí nezaujatě matka a otočí další stránku.
„Jak
ses vyspala?“ zkusí Ryeowook rozehnat tu napjatou atmosféru,
která tady panuje. Alespoň
se na mě podívej, mami!
„Nech
mě na pokoji,“ zavrčí matka. Ryeowook sklopí pohled k zemi.
Ano, takové odpovědi poslední dobou slýchává často, ale i tak
ho to pokaždé bodne u srdce. Bývaly totiž doby, kdy mu s úsměvem
odpověděla a ještě se ho zeptala na totéž. Ale to už je dávno.
V tu dobu byli všichni šťastná rodina, která rozhodně
nevypadala, že skončí tak brzo a tak bolestně.
Ryeowookova
matka si odloží časopis na klín, aby se mohla natáhnout pro svůj
hrnek s kávou. Napije se, a když ho pokládá zpátky, pohledem
zavadí o hodiny, které visí nad televizí.
„Víš
kolik je vůbec hodin?! Jak to, že jsi vstával tak pozdě?! A ještě
se mě drze zeptáš, jak jsem se vyspala?!“ zakřičí přes celý
dům, vstane a rychlým krokem se dostane až k přikrčenému
Ryeowookovi, kterému ihned vlepí facku. Ryeowook to čekal, bylo to
až moc časté na to, aby nevěděl, kdy to přijde. Mohl se uhnout,
couvnout jen o jeden krok, nebo prostě utéct do svého pokoje. Ale
on to neudělal. Ví, že jeho matka by byla naštvaná mnohem víc a
on by tak schytal dvakrát více ran.
„Já…
Promiň,“ dostal ze sebe Ryeowook a mírně se rozvzlykal.
„Chováš
se jak holka. Hned začneš brečet kvůli malé facce,“ zakroutí
hlavou matka a vrátí se zpět k pohovce. Ryeowook si rychle setře
slzy a popadne svou tašku.
„Vypadni
už. Nemám náladu se na tebe koukat,“ zamručí matka, načež se
ozve silné bouchnutí vchodových dveří.
Ryeowook
vyběhne ven z domu. Krok zpomalí až po pár metrech, když mu
začne docházet dech. Znovu si setře své slzy, které ale hned
nahradí nové. Nenávidí to tu! Nejradši by se odstěhoval do
jiného města. Někam hodně daleko odsud. Někam, kde ho neznají.
Kde nebude na obtíž. Jeho domov býval jediným útočištěm, kde
se mohl skrýt před celým světem. Jenže i tam ho svět našel.
Nezbylo mu tedy žádné místo, kde by se cítil v bezpečí. Žádný
člověk, se kterým by hned na vše kolem zapomněl. Připadal si
tady nevítaný. Jako nezvaný host, který svou návštěvou všechny
otrávil. Jenže, ať se snažil sebevíc, nikdy nic nebylo dost.
Vždy se na něm našlo něco, co mu ostatní vytýkali. Jediné, o
co se poslední dobou snažil, bylo snížit svou váhu. Kvůli té
to totiž všechno začalo.
Zastaví
se před velkými dveřmi školy. Zhluboka se nadechne a připravený
na všechnu bolest, která ho tam opět čeká, vejde dovnitř. Před
sebou uvidí velké davy žáků, kteří se rozchází do různých
tříd. Ryeowook se instinktivně přiblíží ke stěně a rychlým
krokem se snaží dostat ke své skřínce. Srdce mu tluče jako
splašené, kvůli té blízkosti cizích lidí. Někteří z nich mu
nikdy nic neudělali, ale to neznamená, že mu nemůžou ublížit i
teď. Nikomu nevěřil a všech se bál.
Za
chvíli se konečně dostane ke své skřínce. Její dvířka byla
počmáraná a popsaná různými vzkazy, kterým dominovaly
výhružky. Ryeowook dvířka otevřel a na jejich vnitřní straně
uviděl svou fotku, na které byly zase různé nápisy. Ten největší
byl napsán přes celý jeho obličej. Stálo tam: ''Mrtvý''. Strhl
jí, zmačkal a hodil do blízkého koše. Dalo by se říct, že
takové věci, jako byla třeba tahle fotka, byly na denním pořádku.
Nikdy se nestalo, že by otevřel svou skřínku a našel ji v
takovém stavu, v jakém ji předešlý den nechal. Vždy tam měl
různý odpad, vylité pití, nesnědený oběd jiných spolužáků
se vzkazem, ať si to dojí. Jednou tam dokonce objevil mrtvou myš,
z čehož se mu udělalo až špatně.
Sundá
si bundu, pověsí ji na háček do skřínky a tu zavře. Otočí se
a - zase podél zdi- jde směrem do své třídy. Své třídy… Tak
se tomu snad ani nedá říkat. Nikdo ho nebere za její součást. I
on se za ní už dávno přestal považovat. Takže, prostě jde do
třídy, kde jsou lidé, kteří ho nenávidí. Ano, tak by se to
mohlo nazvat.
Opatrně
vkoukne do třídy a nenápadně do ní vklouzne. S hlavou sklopenou
a pohledem probodávajíc podlahu, se pomalu dostává až ke své
lavici. Nedívejte
se na mě. Jako bych tu ani nebyl.
Čeká, kdy po něm někdo něčím hodí. Třeba tužkou, nebo
učebnicí či dokonce naplněnou lahví. Ale nikdo nic nehodil.
Fajn, aspoň tomu se tedy vyhnul. Batoh položí na zem a opře o
stůl. Sedne si na židli a trochu se sesune níž. Přál by si být
neviditelný. Splynout s touhle židlí. Zmizet.
„Nazdárek
chudáčku,“ sedne si na lavici před ním, směrem k němu, jeden
ze strůjců jeho bolesti, přičemž mu na tváři pohrává veliký
úsměv. Ten úsměv ale neznamená nic jiného, než přicházející
bolest. Dnes
ne, prosím!
„Tak
mi dej rychle ten úkol a já ti za to dneska nic neudělám,“
natáhne k němu ruku. Ryeowook strne. Ten úkol. Úplně na to
zapomněl! Pomalu zvedne svůj pohled a střetne se s tím Sehunovým.
„Hlavně
mi neříkej, že ten úkol nemáš,“ přecedí skrz pevně zaťaté
zuby a ruku stáhne zpět.
„Já…
Omlouvám se! Hned se do toho pustím!“ začne panikařit Ryeowook
a rukou se snaží v batohu vyšmátrat nějaký papír. Sehunovi
několikrát cukne obočí, načež chytne Ryeowooka pevně za límec.
A
je to tady. Můžu si za to sám…
„Pozdě.
Budu mít kvůli tobě špatnej prospěch, ty bastarde!“ Sehun
sleze z lavice a vytáhne Ryeowooka ze židle. Když Ryeowook ucítí
tlak na svém krku, pochopí, že se musí hnout z místa. Couvne o
několik kroků, než je silně přiražen ke zdi. Zalapá po dechu,
když sevření kolem jeho krku zesílí.
„Tohle
si vypiješ,“ zašeptá mu Sehun do ucha. Ryeowookovo srdce silně
naráželo do jeho hrudi. Po těch slovech mu po celém těle
naskočila husí kůže. Věděl, co se mu teď stane. Ale nejhorší
bylo, že s tím nemohl vůbec nic dělat. Nikdo mu nepomůže. Celá
třída se na ně sice dívá, ale oni se tím baví a ještě Sehuna
podporují.
Sehun
se od Ryeowooka odtáhne a silně do něho strčí, tak, že Ryeowook
dopadne prudce na podlahu.
„Měl
jsi dělat to, co jsem ti řekl,“ skloní se k němu, aby mu mohl
vzápětí vrazit pěstí přímo do obličeje. Ryeowookovi se hned
spustí krev, ale nestihne nijak zareagovat, protože mu Sehun vrazí
druhou ránu, čímž mu roztrhne ret. Vzpřímí se a kopne jej do
zad. Věnuje mu ještě několik ran pěstí a kopanců, než se
rozhodne, že ho nechá být a rozejde se ke své lavici. Ryeowook
leží v bolestech na podlaze, když si najednou uvědomí, že už
jej nikdo nebije. Tvář má celou od krve a slz, které se mu
vpíjejí do tržných ran a bolí tak ještě více. Pokusí se
vstát, ale první pokus dopadne jako vždycky. Ruce se mu podlomí a
on znovu dopadne na chladnou zem. Při druhém pokusu je již
úspěšný, ale na nohy se postavit nedokáže. Po kolenou se tedy
připlazí až ke své židli, na kterou se hned vytáhne. Pořád se
snaží popadnout dostatek vzduchu, který se při každém vzlyku
znovu vypaří. Hlavu si podepře rukami a dál pláče. Je mu jedno,
že se ostatní dívají a smějí se mu. Hlasitě vzlyká, zatím co
jeho horké slzy dopadají na lavici pod ním. Nevšímá si různých
pokřiků či nadávek, které jsou na něj mířeny ostatními lidmi
ze třídy. Dokonce i prázdné krabičky od mléka a lahve, co po
něm občas hodí, vše to ignoruje. Jediné, co si teď přeje, je
to, aby sem už co nejrychleji přišel nějaký učitel a ostatní
se tak znovu začali chovat jako ti nevzornější žáci na škole,
kteří rozhodně nevypadají, že by byli schopní něco takového
kdy Ryeowookovi provést. Učitel by ho sice stejně neutěšil a
jednoduše by nad tím vším mávl rukou, ale to Ryeowookovi vůbec
nevadí. On nechce, aby ho někdo utěšoval či se ho dokonce
zastal. Nejen, že nechce nikomu dělat problémy, ale hlavní je to,
že on nikomu nevěří. Párkrát k němu už přišlo několik
lidí, kteří si hráli na jeho přátele. Jenže Ryeowook byl v tu
dobu dost zoufalý, takže ani chvíli neváhal a uvěřil jim. A to
bylo to nejhorší, co mohl dopustit. Začal věřit, že ho snad má
někdo opravdu rád. Že se našel někdo, komu není lhostejný,
nekopne si do něho jen pro zlepšení nálady, ale naopak, bude jeho
opravdový přítel. Mýlil se. Právě v té nejhorší chvíli,
když byl Wook pod hladinou žalu a zoufalství, topil se a snažil
se vyplavat na hladinu, ti lidé, co se tvářili jako jeho kamarádi,
mu k noze přivázali kovadlinu, která ho stáhla až na samé dno.
V tu chvíli se cítil bezradný, zrazený a hlavně… naivní.
Naivně tak věřil ještě pár lidem, než se nakonec úplně
uzavřel do sebe a už k sobě nikoho blíž nepustil. Měli dovoleno
pouze ho mlátit, nic víc. To bylo totiž to jediné, proti čemu se
nedokázal bránit. Teď už nikomu nevěří. Tak, jak všichni vidí
stejně jeho, i on se začal na všechny dívat stejně. Všichni
jsou monstra, která ho ničí, trhají na malé kousky a spalují,
tak, že z něho nakonec nezůstane nic, jen mnohými lidmi nechtěná
vzpomínka.
Ach bože...chudáček Wookie. To je strašné, co se mu děje. A nejsmutnější na tom je, že se k němu tak hnusně chová i jeho matka. Ta, která by mu měla být oporou, jím opovrhuje.
OdpovědětVymazatNemá to Wookie jednoduché. Snad se najde aspoň jedna duše, která jím nebude opovrhovat a nebude mu ubližovat, jako ostatní.
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl. Snad bude co nejdřív, prosím...
Chudáček malinký nejradši bych tam byla a zmlátila ty kteří ho bijí.
OdpovědětVymazat