Šepot tmy 2

Fandom: Super Junior

Pár: EunHae

Žánr: Horor

Autor: MeeKyong

Počet dílů: 2/2

Máte tady druhou část. Užijte si to :)

Probudí jej pohyb na druhé straně postele. Promne si oči a otočí se směrem k blonďákovi, jež se převaluje ze strany na stranu a přitom si pro sebe stále něco mumlá. Donghae se natáhne k nočnímu stolku a rozsvítí lampičku. Posadí se a posune se ke spocenému Eunhyukovi, který je k němu otočený zády.

„A.. C-co ode mě chceš?“

Nač tolik otázek? Dívej se pozorněji na tu fotografii. Víš proč tu ještě není?

Eunhyukovi se div nezasataví srdce.

„Cos mu udělal?!“

Uklidni se, Eunhyuku. Nic se mu zatím nestalo. Jen nepřišel. Víš proč?

Blonďák zakroutí hlavou, do očí se mu začnou hrnout slzy. Má strach. Tak neskutečný strach.

On to tuší. Ne... Ví to.

„C-co ví?“

Podívej se znovu na tu fotografii. Snaž si jej zapamatovat, protože to nebude dlouho trvat a ty už ho nikdy neuvidíš.

První slzy přetečou přes okraj a za nimi ihned další.

Slzy? Jsi ubohý...

Donghae se zamračí a lehce Hyukem zatřese ve snaze jej probudit. Nejspíše se mu něco zdá. Natáhne se, aby mu viděl do tváře. Všimne si slz, jež se mu kutálí po tvářích a bolestného výrazu v obličeji. Donghae jím zatřese o něco silněji, ale stále nic. Eunhyuk spí dál.

„Eunhyuku, vzbuď se,“ promluví na něj, nepřestávajíc s ním třást. Jediná odpověď, jež se mu dostane, je další nával slz. Donghae to nevydrží, palcem jeho slzy setře, lehne si vedle něho a pevně jej zezadu obejme.

„Hyukkie, prosím...vzbuď se,“

Eunhyuk stále na svých zádech cítí něčí dech. Hlas, jež na něho mluví, je za ním. Cítí, že tam skutečně je, ale on prostě nemá odvahu se otočit. Nemá.

„Zabiješ mě?“ tahle otázka mu leží na srdci už pár chvil. Ale nejen ta. Chce vědět, zda je tohle vše skutečné, nebo jestli jen blouzní.

Co myslíš?

„Za...zabiješ Donghaeho?“ skousne si ret a další příval slz mu zteče po tvářích a u srdce jej bodne. Jen pomyšlení na to jej zabíjí.

Ohlédni se, Eunhyuku. Stojím za tebou.

Zhluboka se nadechne. Má nebo ne? Co se stane, pokud se otočí?

No tak, udělej to.

Poslechne jej. Neví proč. Prostě to udělá, ovšem jediné, co před sebou uvidí, je opět jen pouhá tma.

Eunhyuk se otočí k Donghaemu. Ten se trochu odtáhne, aby na něho viděl a mohl zjistit, zda je už vzhůru.

„Hyukkie?“ osloví jej. Nic. Blonďáček pláče dál, vzlyká ze spánku a sem tam něco řekne, ovšem Donghae mu nerozumí jediné slovo. Pevněji si jej k sobě přitiskne a prsty mu začne proplouvat vlásky.

„Vzbuď se, prosím,“ zašeptá a zamrká vlastní slzy, jež se mu tlačí do očí.

Ty mě nevidíš, že?

Něco uvnitř něho mu začne říkat, ať jde. Proč to dělá? Proč jde k oknu?

Nevidíš moji ruku, kterou mám schovanou za zády.

Dorazí k oknu. Z jeho úst se linou vzlyky a z očí slzy. Co je to?

Nevidíš ji stejně tak, jako ji neviděl Donghae..

Eunhyuk vytřeští oči.

„D-Donghae?“

Nevidíš ten lesklý předmět, který držím. Stejně tak ho neviděl Donghae..

Naprázdno otevře ústa.

„N-neviděl? C-co tím chceš říct?“

Je mrtvý.

„Donghae!“ vykřikne ze spánku. Hnědovlásek zesílí sevření a začne jej hladit po zádech. Cítí jak mu vlhne triko pod Hyukovými horkými slzami. Po chvíli se znovu odtáhne.

„No tak! Eunhyuku! Probuď se,“ zvýší hlas kvůli obavám. Proč pořád spí? Ať s ním Donghae třese jak chce, mluví na něho jakkoli hlasitě, on pořád spí a pláče.

Jen dvě slova stačily na to, aby Eunhyuka donutili otevřít okno. Okamžitě jej ovál chladný vítr. Blonďák se vyhoupl na parapet a podíval se směrem dolů.

Mrtvý stejně tak, jako budeš za chvíli i ty, Eunhyuku.

Přehodí jednu nohu přes okraj a poté druhou.

Udělej to, Eunhyuku.

Rty semkne k sobě, aby zabránil dalším vzlykům.

Udělej to.

Nahne se dopředu, prsty se stále pevně držíc za římsu.

Udělej to!

Ledový vítr, jež mu fouká do tváře a mísí se tak s horkými slzami jej neskutečně pálí.

UDĚLEJ TO!

Nahne se znovu, ale tentokrát prsty uvolní a pustí se římsy. A poté...tma.

Eunhyuk vylétne do sedu a vytřeští oči. Zhluboka se nadechne a dívá se před sebe. Donghae si úlevně oddechne, posadí se, chytí Hyuka za bradu a otočí jeho hlavu k sobě. Blonďáčkovi se nepřestávají chvět rty, do očí se mu hrne stále další množství slz, ale ve chvíli, kdy se střetne s Donghaeho ustaraným pohledem, neovládne se a rychle jej obejme kolem krku. Silně k sobě přitiskne oční víčka a natiskne se na Donghaeho co nejvíce to jde.

„Donghae...“ vydechne Hyuk snažíc se zabránit vzlykům, jež se derou z jeho hrdla.

„Jsem tady, Hyuku. Neboj, jen se ti něco zdálo,“ šeptá mu do ucha a dlaněmi přejíždí po jeho zádech. Eunhyuk se pořád třese a drtí Donghaeho v objetí tak pevně, až hnědovlásek jen ztěží pobírá dech, ale cítí, že se mu muselo zdát něco dost hrozného, jinak by se tak nechoval. Proto navzdory tomu, že je šťastný za každý nádech, je si jistý, že kdyby se teď odtáhl, bylo by to ještě horší.

„Už neplač...prosím,“ jednou rukou jej pustí a trochu se odtáhne, proti čemuž Hyuk značně protestoval, ovšem když jej potom Hae pohladil po tváři a opřel jejich čela o sebe, znovu se uklidnil.

„Donghae...“

„Jsem u tebe,“ usměje se Hae.

„Miluju tě,“ šeptne Hyuk, „Chci, abys to věděl,“ Donghae se tiše zasměje a přitiskne své rty na ty jeho.

„Vždyť to vím, ty hlupáčku,“ podívá se mu do očí. „Já tě taky miluju. Ani nevíš jak moc,“ Eunhyukovi se po tváři rozlije úsměv, načež jej Donghae znovu a dlouze políbí.