Šepot tmy

Fandom: Super Junior

Pár: EunHae

Žánr: Horor

Autor: MeeKyong

Počet dílů: 1/2

Ahojte děcka... bojíte se rádi? 

 Mrazivý vítr se prodere skrze přivřené okno, nadzvedne závěs a zanese chlad do tepla pokoje. Blonďáček sedící u stolu s rozsvícenou lampičkou a sklánějící se k bílému papíru se lehce zachvěje, když se do jeho zad opře zima. Ohlédne se. Zadívá se na vlající závěs a poté se rozhlédne po zatemnělém pokoji. To už tu sedí tak dlouho? Když začal, zářilo slunce a svítilo mu do očí, což mu bránilo vidět na onen papír. To byl důvod, proč závěsy zatáhl.

Odsune se od stolu a vstane ze židle. Protáhne se. Nemá tušení, kolik hodin tady seděl. Bolí jej celé tělo. Šouravým krokem přejde k teď již otevřenému oknu a podívá se ven na ulici. Žádná auta, žádní lidé. Je to jiné než ve dne. Jediné, co vidí, jsou cesty osvětlené lampami a listí, jež se prohání po prázdné silnici. Dnes je vítr vážně nějak silný. Vzhlédne k nebi a s úžasem vydechne. Tolik hvězd.

Je sice podzim, ovšem počasí je přesto neobvykle chladné. Další vítr se opře do jeho těla a prohrábne mu vlasy. Eunhyukovi přeběhne mráz po celém těle. Odstoupí od okna a zavře jej. Znovu se protáhne, zívne si a podrbe se na hlavě. Kde je vůbec Donghae? Neměl by být v tuhle hodinu už doma?

Pokrčí rameny a vrátí se zpět ke stolu. Posadí se na židli a opět se skloní k papíru. Popadne tužku a párkrát zamrká. Všechny čáry se mu slévají do jedné. Odtáhne se a oči si promne. Možná by přeci jen už měl jít spát. Vážně je dost pozdě.

Ještě nechoď spát...

Eunhyuk se zarazí. Kdo to byl? Neslyšel právě někoho mluvit? Pokrčí obočí a ohlédne se. Nikde nikdo. Pokrčí rameny a otočí se zpět.Pevně uchopí tužku a znovu s ní začne přejíždět po papíře.

Zatím mě nevidíš, Eunhyuku. Ale neboj... Už jsem na cestě... 
Zvedne pohled od listu a znovu se otočí. Určitě někoho slyšel na něho promluvit. Je si tím jistý. Nezdálo se mu to. Navíc jej ten dotyčný oslovil jménem. Ale.. proč nikoho nevidí?

Vidím tě, Eunhyuku.

Vytřeští oči a zalapá po dechu. Odkud ten hlas jde? A proč na něho mluví? Začne se rozhlížet všude po pokoji ve snaze jej najít, když v tom zaslechne tichý smích.

Víš co je vtipné? Ty mě nevidíš.

Zrychleně dýchá, srdce mu tluče do hrudi. Co je to? Co se to vůbec děje?

Okno se znovu rozlétne a do místnosti se opět dostane mrazivý vítr. Eunhyuk vyskočí ze židle, rychle se k oknu přemístí a zavře jej. Jak to, že se otevřelo? Vždyť jej předtím zavřel. Nebylo pootevřené. Otočí se směrem do pokoje a zády se opře o chladné sklo.

„K-Kdo jsi?“ dostane ze sebe. Další tiché uchechtnutí.

Nepřemýšlej nad tím, Eunhyuku. Je to zbytečné.

Pohledem těká všude možně. Srdce mu bolestivě buší do hrudníku, div se nevydere ven.

Máš strach?

Přitiskne se na sklo více, načež se podél něho začne sunout ke dveřím. Nechce tady být! Ano, má strach! A velký!

Máš plné právo a řekl bych i důvod se bát.

Odtrhne se od zdi, přiskočí ke dveřím a vezme za kliku. Vytřeští oči, když se mu nepodaří dveře otevřít.

Pokoušíš se utéct? No tak, nesnaž se, Eunhyuku. Neutečeš.

Začne do dveří bušit pěstmi, ale z jeho hrdla se prodírají jen výdechy a nádechy. Hlasivky má bolestivě svázané strachem a zoufalstvím.

Jsem blízko.

Rukou začne hledat vypínač. Když jej najde, pokusí se zapnout světla, ovšem nic se nestane.

Na co světlo? Nemáš rád tmu? Já ano. Miluji ji.

Otočí se, ale za ním stále nikdo nestojí. Že by to byla jen halucinace? Jen pouhá představa z únavy?

Špatně, Eunhyuku. Já jsem skutečný.

To mu čte i myšlenky? Opět se ozve to tiché zasmátí. Jako by šlo z kouta pokoje. Ihned tam střelí pohledem. Nic. Jen tma.

„K-kde jsi?“ pomalu udělá krok vpřed. Poté další a další, dokud se nedostane zpět ke stolu.

Přímo za tebou.

Blonďák vytřeští oči a strne. Pohledem těká po stole, načež se zastaví u onoho papíru. Je na něm jedna velká černá skvrna.

Ohlédni se, Eunhyuku.

Vezme papír do rukou, snažíc se ignorovat ten hlas, jež zní jakoby ze záhrobí, a pozorněji si list prohlédne. Kresba, na které dnes celé odpoledne pracoval, je nyní pod tou velkou skvrnou. Jak se tam dostala? Ještě před chvílí tam nic takového nebylo.

Sluší ti to, Eunhyuku.

Papír mu vypadne z rukou, když na zátylku ucítí závan teplého vzduchu. Pohledem zavadí o fotografii v rámečku, jež stojí na stole.

„Jak víš, jak se jmenuju?“ zašeptá, neodvažujíc se otočit.

Vím o tobě naprosto všechno, Eunhyuku.

„A.. C-co ode mě chceš?“

Nač tolik otázek? Dívej se pozorněji na tu fotografii. Víš proč tu ještě není?

Eunhyukovi se div nezastaví srdce.

„Cos mu udělal?!“

Uklidni se, Eunhyuku. Nic se mu zatím nestalo. Jen nepřišel. Víš proč?

Blonďák zakroutí hlavou, do očí se mu začnou hrnout slzy. Má strach. Tak neskutečný strach.

On to tuší. Ne... Ví to.

„C-co ví?“

Podívej se znovu na tu fotografii. Snaž si jej zapamatovat, protože to nebude dlouho trvat a ty už ho nikdy neuvidíš.

První slzy přetečou přes okraj a za nimi ihned další.

Slzy? Jsi ubohý...

Eunhyuk stále na svých zádech cítí něčí dech. Hlas, jež na něho mluví, je za ním. Cítí, že tam skutečně je, ale on prostě nemá odvahu se otočit. Nemá.

„Zabiješ mě?“ tahle otázka mu leží na srdci už pár chvil. Ale nejen ta. Chce vědět, zda je tohle vše skutečné, nebo jestli jen blouzní.

Co myslíš?

„Za...zabiješ Donghaeho?“ skousne si ret a další příval slz mu zteče po tvářích a u srdce jej bodne. Jen pomyšlení na to jej zabíjí.

Ohlédni se, Eunhyuku. Stojím za tebou.

Zhluboka se nadechne. Má nebo ne? Co se stane, pokud se otočí?

No tak, udělej to.

Poslechne jej. Neví proč. Prostě to udělá, ovšem jediné, co před sebou uvidí, je opět jen pouhá tma.

Ty mě nevidíš, že?

Něco uvnitř něho mu začne říkat, ať jde. Proč to dělá? Proč jde k oknu?

Nevidíš moji ruku, kterou mám schovanou za zády.

Dorazí k oknu. Z jeho úst se linou vzlyky a z očí slzy. Co je to?

Nevidíš ji stejně tak, jako ji neviděl Donghae..

Eunhyuk vytřeští oči.

„D-Donghae?“

Nevidíš ten lesklý předmět, který držím. Stejně tak ho neviděl Donghae..

Naprázdno otevře ústa.

„N-neviděl? C-co tím chceš říct?“

Je mrtvý.

Jen dvě slova stačily na to, aby Eunhyuka donutili otevřít okno. Okamžitě jej ovál chladný vítr. Blonďák se vyhoupl na parapet a podíval se směrem dolů.

Mrtvý stejně tak, jako budeš za chvíli i ty, Eunhyuku.

Přehodí jednu nohu přes okraj a poté druhou.

Udělej to, Eunhyuku.

Rty semkne k sobě, aby zabránil dalším vzlykům.

Udělej to.

Nahne se dopředu, prsty se stále pevně držíc za římsu.

Udělej to!

Ledový vítr, jež mu fouká do tváře a mísí se tak s horkými slzami jej neskutečně pálí.

UDĚLEJ TO!

 Nahne se znovu, ale tentokrát prsty uvolní a pustí se římsy. A poté...tma.