Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 14/?
Ahoj! Tak zase pátek a zase Dear Diary. No... já tu nemám prakticky co říct. Je to překvápko :) ENJOY!
„C-co
to děláš?“ vyhrkne Wook, snažíc se od sebe Luhana svýma
drobnýma rukama odstrčit, „Pust mě!“ jeho horké slzy se vpíjí
do látky blonďákovi uniformy, ovšem druhý jej i tak odmítá
pustit. Mlčí a pouze jej pevně svírá. Oční víčka má silně
přitisknutá k sobě, čelisti zatnuté a ve tváři provinilý
výraz. Přesto jej i přes jeho snahu se vyprostit dále drží.
Cítí, jak hnědovlasému chlapci silně buší srdce. Má strach.
Luhan ale cítí i své srdce rychle tlouct. Že by snad pocitem
viny? Možná. Dalo by se říci, že právě teď Ryeowookovi
ubližuje, ovšem on se mu naopak snaží pomoct. Nechce, aby měl
Wook strach pokaždé, kdy se jej někdo dotkne. Když jej někdo
pohladí, nebo se ho třeba i jen omylem dotkne. Ale více než
to...on jej chtěl obejmout. Už jenom proto, že tu před ním
klečel a plakal. Musel to udělat.
„L-Luhane...prosím,“
hnědovláskův hlas pod návalem slz a vzlyků zeslábne, stejně
tak i jeho tělo. Svěsí ruce a jen pláče. Luhan cítí, jak se
celý třese, proto mu začne dlaněmi krouživě přejíždět po
zádech ve snaze jej uklidnit.
„M-mám
strach,“ šeptne do blonďákova ramene a poté o něj opře své
čelo. Cítí neuvěřitelnou slabost a bezmoc. Kdyby jej teď Luhan
pustil, nejspíše se sveze k zemi. Zhluboka dýchá a snaží se
uklidnit své zběsile bušící srdce.
„Co
mám udělat, abych tě toho strachu zbavil?“ vydechne zoufale
Luhan a pevněji jej k sobě přitiskne, „Nechci, aby ses mě bál,“
„J-já
taky nechci,“ hlesne, „Nechci se už ničeho a nikoho
bát...ale...nejde to,“
„Pomůžu
ti,“ řekne, ale poté znovu na hrudi ucítí Ryeowookovi ruce.
„Pust
mě...prosím,“ znovu se jej pokusí odtáhnout a překvapí jej,
když ho Luhan opravdu pustí, ovšem jeho dlaně stále setrvají na
jeho ramenech.
„Podívej
se na mě,“ Ryeowook zatěká pohledem všude možně, načež se
pomalu zadívá Luhanovi do očí. Jeho dech je stále dost
zrychlený, stejně jako tlukot srdce, ale vše se pomalu zklidňuje.
Neví proč, ale když jej Luhan objal, necítil tak velký strach,
jako když se jej třeba i neúčelně dotkl někdo jiný. Nedá se
říct, že se s ním cítí v bezpeční. To určitě ne. Popravdě
se cítí ještě ve větším nebezpeční než s ostatními. Bojí
se, že by mu mohl přeci jen začít důvěřovat. Má strach, že
pokud to udělá, bude toho brzy litovat. Ale nemůže si pomoct.
Ačkoli si to stále nechce přiznat, pokaždé, když se mu podívá
do očí, vidí v nich upřímnost a zájem. Zájem o něj. Přijde
mu, že mu na něm vážně záleží, ale jistý si není. Nikdy si
jistý nebude.
„Chci,
abys mě teď dobře poslouchal... Až ti bude někdy zase někdo
ubližovat, neboj se přijít a požádat o pomoc. Zvláště mě.
Nebo když se budeš cítit sám, nečekej, zda přijdu sám, prostě
mě zavolej. Ale věř, že pokud budu moct, přijdu. Víš, nikdo
není dokonalý. Každý má nějaké problémy.. Já.. nemůžu ti
slíbit, že tě těch tvých zbavím a vyřeším je... Ale slibuji,
že jim nebudeš čelit sám. Chci, abys věděl, že je tu někdo,
komu nejsi ukradený. Chci, abys věděl, že tu jsem pro tebe,“
pomalu pustí jedno Ryeowookovo rameno a opatrně mu palcem setře
slzy, které během toho, co na něho Luhan mluvil, stihly ztéct po
jeho tvářích. Hnědovlásek párkrát zamrká a sklopí pohled.
„Zapamatuj
si to,“ usměje se a pohladí jej po vlasech. Snaží se co nejvíce
využít situace, kdy mu Ryeowook dovoluje se jej dotknout. Už se
netřese tolik, jako předtím a jeho dech se také zklidňuje.
„Už
bychom se asi měli vrátit,“ řekne najednou Wook a začne se
stavět na nohy. Luhan ani nečekal, že by mu byla dána nějaká
odpověď na to, co mu tady říkal, proto se jen s úsměvem též
postaví a následuje hnědovláska, který již vyšel ze dveří.
-
Deníčku,
dnes
jsem se Luhanovi omluvil za to, že ho kvůli mě Kai se Sehunem
uhodili. Klekl jsem si na kolena a omlouval se – tak, jak to mám
ve zvyku. A víš co? Znovu mi přišlo, že se naštval. Zvýšil
hlas a řekl, ať s tím hned přestanu, ať se postavím. Nechápu
to. Takhle se omlouvám vždy, jinak to neumím. On je snad první,
komu to vadilo. Měl jsem strach. Když zvýšil hlas a přestal se
usmívat. Nevím proč, ale z nějakého důvodu, mě to v tu chvíli
zamrzelo. Nevím, jestli je to tím, že jsem si vážně začal
myslet, že je Luhan...jiný.
Ne.
To
je to, co nesmím dopustit. Není jiný. Nikdo takový není. Všichni
jsou stejní.
Ale
zpět k tomu ránu... Klekl si ke mně a neustále opakoval, že to
není moje chyba. Že to on je vyprovokoval...
...Asi
si vážně myslel, že mu uvěřím...
A
víš co udělal potom? Něco, co jsem vážně nečekal...Objal
mě...
Nevěříš,
že? Já taky ne. Ten pocit, že mě někdo objímá, jsem necítil
už tak dlouho... Naposledy mě objal otec, den předtím, než
zemřel. Ovšem ten pocit objetí s sebou přinesl i pocit
neuvěřitelného strachu... Nenávidím, když se mě někdo dotýká,
vždyť to víš. A on to ví taky. Všiml jsem si toho. Ale přesto
to udělal. Řekl mi toho tolik, ale vše ti vypisovat nebudu...možná
jindy. Ale to nejdůležitější, ti napíšu... Řekl, že mám
vědět, že je tu pro mě. Ať se nebojím a přijdu za ním
pokaždé, když se budu cítit osamělý. Řekni...
Mám
mu věřit?
Část
mého já mu věřit chce. Je to ta zoufalá část, která potřebuje
někoho, kdo ji utěší.
Ale
ta druhá část se tomu stále brání. Nechce mu věřit, má
strach.
Co
bys udělal ty, deníčku? Občas bych si vážně přál, abys uměl
mluvit a mohl bys mi tak poradit.
Zbytek
dne seděl o přestávkách u mě. Tedy ne úplně u mě, ale byl
blízko. Byl jsem docela nervózní, protože ze mě nespouštěl
pohled. Možná to bude znít naivně, ale přišlo mi, jakoby mě
hlídal. Dával na mě pozor, aby ke mně nepřišel Kai nebo Sehun.
Ovšem oni kupodivu nejevili zájem. Sem tam se po mně nebo po
Luhanovi jeden z nich podíval, ale nic neudělali. To mě vystrašilo
ještě více. Sehun mu řekl, že za to zaplatí. Bojím se, že mu
znovu ublíží. Kvůli mě. Nejlepší by bylo, kdyby si zlost
vybili na mě, jako to dělávali vždycky předtím.
Nechci,
aby mi ubližovali. Ale pocit, že je někomu ubližováno kvůli mě,
je ještě mnohem horší.
Po
škole mě doprovodil ke skřínkám, a potom se se mnou rozloučil a
já šel domů. Přesto jsem věděl, že šel za mnou. Zahlédl jsem
ho v odraze jedné výlohy. Nedal jsem najevo, že o něm vím. Ale
svým způsobem se mi ulevilo. Předtím jsem byl celý napjatý a
měl jsem strach, abych někde po cestě nenarazil na Kaie, ovšem
když jsem viděl, že jde Luhan za mnou, cítil jsem se tak nějak v
bezpečí...
To
je něco, co nesmím.
Jakmile
se s ním budu cítit v bezpečí, nebude to dobré. Ne pro mě.
Ale
čím více si tohle opakuji, tím více na to zapomínám - a to je
to, co mě děsí.
Stojí
opřený o strom, ruce hluboko v kapsách, hlavu zakloněnou a
zavřené oči. Je tu asi půl hodiny potom, co Ryeowook vešel do
domu. Neví, proč tu pořád je, ale nějak nedokáže odejít. Šel
za ním potají už od školy. Připadal si jako nějaký špeh.
Zhluboka
se nadechne a vydechne, načež otevře oči. Odtrhne se od stromu a
pomalým krokem přejde až k domu, ve kterém Ryeowook bydlí.
Zastaví se, skousne si ret a nohou odkopne kamínek, který leží
na zemi. Neví, proč je nervózní. Už od té chvíle, kdy
hnědovláska objal, je nějak nesvůj. Zbytek školy trávil tím,
že se na něho pořád díval. Chtěl se ujistit, že mu nikdo
neublíží. Už nikdy jej nechce vidět trpět. Nechce vidět, jak
mu znovu teče krev. Jak jej něco bolí. Jak pláče. Chce opět
vidět jeho úsměv, který jej z nějakého důvodu skoro dostal až
do kolen. Asi to bylo tím, že ani nevěřil, že by Ryeowook něco,
jako je úsměv, zvládl. Ale i přesto je mu jasné, že jeho slzy
ještě uvidí. Pokud se rozpláče pokaždé, když se mu bude za
něco omlouvat, navíc za něco, co vůbec není jeho chyba, Luhan to
nezvládne. Ničí ho jej takhle vidět. Navíc postupem času ho to
drtí ještě mnohem více. Na začátku v něm viděl tu bolest a
utrpení, které cítila i jeho mladší sestra. Jenže teď to není
sestřina bolest, kterou vidí. Vidí tu jeho. Ryeowookovu. Měl za
to, že až mu pomůže se dostat z toho nejhoršího a hlavně mu
zabrání v tom, co si udělala jeho sestra, jeho práce tím skončí
a už se o to nebude muset dál zajímat. Avšak ve Wookovi je něco,
co jej uchvátilo a co jej nutí věřit tomu, že i kdyby se mu
podařilo to, v co doufá, jeho práce sice skončí, ale on by se s
ním nedokázal rozloučit se slovy: „Zvládl jsi to, snad se ti
bude dařit i dál,“
Nedokázal
by se s ním rozloučit vůbec. Chtěl mu dokázat, že ne každý
člověk je zlý. Jen to. Ale začíná se jej zmocňovat pocit, že
chce být především jeho přítelem, kterému bude věřit. Ví,
že Ryeowook žádné přátelé nemá a je pravda, že vlastně ani
neví, zda někdy nějaké měl, ale on by se jeho přítelem chtěl
stát. Ryeowook mu připadá jako silná osobnost, ačkoli se to
nezdá. I přesto, čím vším si musel projít a čím si prochází
do teď, pořád tu je. Nevzdal to. A za to je Luhan neskutečně
rád.
Postaví
se přede dveře a vytáhne ruce z kapes. Odkašle si a pomalu ruku
zvedne směrem ke zvonku. Vydechne a se skousnutým rtem tlačítko
stiskne a k jeho uším dolehne zvuk nepříjemně hlasitého zvonku.
Ihned ruku stáhne zpět a otočí se ke dveřím zády. Silně k
sobě přitiskne oční víčka a stejně tak i zuby. Dlaně semkne v
pěsti a párkrát zaskáče na místě. Neví, zda se klepe tou
neuvěřitelnou zimou, nebo je zase tak nervózní. Ovšem jakmile
zaslechne blížící se kroky zevnitř domu, oči široce rozevře a
bleskově se otočí zpět čelem ke dveřím. Ty se poté pomalu
otevřou a zpoza nich vykoukne hnědovlasá hlava, která hned jak
spatří osobu stojící venku, vytřeští oči a dveře otevře
úplně.
„L-Luhane?
Co tady děláš?“ vyhrkne nevěřícně Wook a pohledem jej sjede
od hlavy až k patám, aby se ujistil, že tu skutečně je.
„No,
já... Říkal jsem si...“ světlovlásek se nervózně usměje a
podrbe se na hlavě, „máš čas?“ hnědovlásek vykulí oči a
lehce se otřese zimou.
„P-proč?“
„Došlo
mi, že jsem ti dneska řekl, ať za mnou kdykoli přijdeš...Ale ty
přeci nevíš, kde bydlím, nemám pravdu?“ nakloní hlavu na
stranu a sladce se pousměje.
„A
to znamená..?“ přivře zmateně jedno oko hnědovlásek a čeká,
až bude Lu pokračovat.
„To
znamená, že chci, abys šel se mnou, protože mám v plánu ti
ukázat dům, ve kterém bydlím, stejně, jako jsi mi ty ukázal ten
svůj,“ řekne rychle a přešlápne na místě. Nenávidí zimu.
Má ji rád jen za oknem svého vyhřátého domu.
„A-ale
já nemůžu nikam jít. Musím dělat úkoly,“
„Nemusíš.
Dneska jsme žádný nedostali. A pokud děláš úkoly někomu
jinýmu, tak ty nedělej už vůbec, protože nejsou tvoje,“ poví
Lu a znovu si ruce strčí do kapes, jelikož cítí, že jestli je
ještě chvíli nechá vytažené, asi mu zanedlouho upadnou.
„N-no...
Ale já se stejně musím učit,“ snaží se dál Wook a stisk jeho
prstů kolem dveří lehce zesílí pod návalem mrazivého větru,
jež se opře do jeho těla.
„Nemusíš.
Všechno učivo zvládáš perfektně a zítra stejně není žádná
písemka,“ pokrčí rameny druhý a zazubí se, „takže volno
máš,“
„A-ale-“
„Žádný
ale. Nevykroutíš se z toho, Wooku. Já se nenechám jen tak lehce
odbít, tomu věř. Takže si na sebe vezmi něco teplého a pojď,
nebo tady brzo asi umrznu,“ kývne naléhavě hlavou směrem k
domu, zatímco se mu úsměv z tváře i nadále neztrácí. Ryeowook
si povzdechne, a poté trhaně přikývne. Zavře dveře, aby dovnitř
nešlo tolik zimy, obuje si teplé boty, sáhne po černém kabátě,
který si následně oblékne a znovu dveře otevře, když v tom z
nich vyběhne malý roztomilý a chlupatý pejsek, Hyun Ki.
„Ty
máš psa?“ nadzvedne Lu obočí a sehne se k chlupáčovi, který
k němu začne skákat.
„Hyun
Ki! Nech toho! Jdi domů,“ přikáže Wook, mírně udiven
pejskovou reakcí. Chová se, jakoby byl Luhan někdo, koho zná už
hodně dlouho a je moc rád, že jej vidí.
„Taky
jsem jednoho měl, když jsem byl malý,“ zamumlá blonďák a
podrbe Hyun Kiho za ušima a následně jej pohladí po hebké srsti.
„Hyun
Ki, jdi domů,“ skloní se k pejskovi, vezme jej do náruče a
donese dovnitř do chodby, kde mu přikáže zůstat a vzápětí už
znovu dům opustí, přemýšlejíc, zda je to vskutku dobrý nápad.
Jestli je Luhan takový, jaký se Wook bojí že je, znamená to, že
jde právě zcela dobrovolně a vědomě do předem nastražené
pasti. Ale co jej děsí více je fakt, že mu to nijak moc nevadí.
„Jdeme?“
zeptá se Luhana a ten se jen udiveně pousměje.
„Asi
jo?“ zasměje se a vykročí směrem ke svému domu spolu s
hnědovláskem v závěsu.
-
„Páni,“
vydechne Wook, když pohledem přejede celý velký dům, před který
právě dorazili. Dům je sněhově bílý s tmavou černou střechou.
Před ním je menší zahrádka, na které je několik malých
stromků, které jsou ale kvůli právě trvajícímu ročnímu
období holé a bez lístků.
Luhan
si nesměle prohrábne vlasy a vytáhne z kapsy klíče. Odemkne a
pobídne Wooka, aby šel dovnitř jako první. Hnědovlásek se mu na
okamžik váhavě zadívá do očí, skousne si vnitřní stranu
tváře a poté pomalu vejde dovnitř. Ihned jej do nosu uhodí
příjemná vůně jídla vycházející pravděpodobně z kuchyně.
Ryeowook opět naprázdno otevře ústa a rozhlédne se po chodbě.
Není sice tak přepychová, jak by jeden podle jeho výrazu řekl,
ovšem v porovnání s domem, kde bydlí on, je mnohem lepší.
„Luhane?
Už jsi doma?“ ozve se milý ženský hlas z vedlejšího pokoje.
Ryeowook se otočí k blonďákovi a tázavě se na něho podívá.
„Moje
mamka,“ oznámí mu s úsměvem, „Ahoj mami,“ odpoví ženě a
začne z Wookových ramen stahovat jeho kabát. Ten sebou lehce
trhne, když jeho ruce ucítí, ale nechá jej, ať mu kabát sundá.
„Nestůj
tady tak. Sundej si boty a já tě potom představím,“ mrkne na
něho Lu a sundá si svoji bundu.
„Nejsem
si jistý, jestli bych tady měl být. Vždyť už jsi mi ukázal,
kde bydlíš. Budu si to pamatovat, takže teď už bych měl jít,“
zamumlá Wook a rukou se natáhne pro kabát, který před chvílí
Luhan pověsil, ovšem překvapí jej sevření jeho úzkého
zápěstí.
„Moje
mamka vaří večeři a já tě donutím jí sníst, i kdybys
nechtěl,“ zasměje se Lu, „navíc, myslím si, že moji mamku
bys tím dost citově zranil,“ našpulí lišácky rty a udělá
psí očka.
„T-tak
dobře,“ hlesne Wook a vymaní své zápěstí z jeho sevření.
Stejně
z toho nemám dobrý pocit.
„Takhle
se mi líbíš,“ rozzáří se blonďák a mávne rukou na znamení,
aby šel za ním. Hnědovlásek si rychle zuje boty, poslušně je
odsune na stranu, aby nepřekáželi, nad čímž Lu jen protočí
očima, a vzápětí se už vydá za ním.
„Mami,
chtěl bych ti někoho představit,“ černovlasá žena se zástěrou
obmotanou kolem pasu se otočí od kuchyňské linky a široce se
usměje.
„Luhane,
to jsi mi nemohl předem zavolat, že vedeš hosta? Podívej se jak
vypadám,“ ukáže na sebe a očistí si ruce. Hnědovlásek se
přinutí k úsměvu a mírně jej bodne u srdce, když si srovná
svou matku s tou Luhanovou.
„Promiň,“
pokrčí rameny Lu a otočí se na Wooka, „Tohle je Kim Ryeowook,
kamarád ze školy,“ do jeho těla se vkrade blažený pocit, když
si všimne Wookova úsměvu. Je rád, že ho sem vzal. Sice byl dost
nervózní a popravdě i pořád je, ale když vidí jeho úsměv, je
to mnohem lepší a uklidňující.
„Těší
mě, Ryeowooku. Doufám, že s námi povečeříš. Dneska vařím
jedno z Luhanových nejoblíbenějších jídel, tak snad bude
chutnat i tobě,“ usměje se vřele žena a pohladí jej po rameni.
Wook sebou kvůli tomu doteku lehce cukne, ovšem žena si ničeho
nevšimne. Přesto se chlapec znovu usměje. Úsměv Luhanovi matky
je stejně tak krásný a upřímný, jako ten světlovláskův.
„Tak
se běžte posadit, akorát jsem to dovařila,“ ukáže směrem ke
stolu a poté se otočí zpět k lince.
„Pojď.
Až se najíme, ukážu ti zbytek domu,“ řekne chlapci tiše Lu a
vydá se ke stolu. Oba se posadí a Ryeowook se stále ohlíží
kolem sebe a obdivuje tu krásu Luhanova domova. Zajímalo by jej,
jestli má kromě sestry ještě nějaké sourozence a zda bydlí i s
otcem. Možná se ho na to později zeptá.
„Tady
to máte,“ žena přinese dva talíře s velkou porcí jídla, ze
kterého se Ryeowookovi protočí panenky už jen při představě,
že bude mít po dlouhé době něco, co bylo uvařeno s láskou.
Možná to zní divně, ale když vaří Ryeowookova matka, rozhodně
se u toho neusmívá tak, jako ta Luhanova. Naopak je nevrlá a je
vidět, že k vaření se nutí. Navíc, už dlouho nejedl s někým
společně u stolu – když nepočítá tu večeři s přítelem
jeho matky a jeho synem, ale to stejně neskončilo nijak skvěle –
on si totiž bere jídlo do pokoje, nebo jí u stolu sám, protože
jeho matka nemá zájem jíst společně s ním.
„Jsem
moc ráda, že jsi přišel, Ryeowooku. Od toho, co se stalo Luhanově
mladší sestře, sem nikoho nepřivedl,“ žena ani při zmínce
své dcery neztrácí úsměv z tváře, až to trochu vypadá, jako
by ho tam měla přišitý.
„Mami,“
zaúpí tiše Lu a začne se vidličkou přehrabovat v jídle.
„Dobrou
chuť,“ popřeje blonďákova matka a stejně tak i potom oba
chlapci, načež se všichni spořádaně pustí do toho skvěle
vonícího i vypadajícího jídla.
*
„Už
nemůžu,“ hlesne Wook a ztěžka se nadechne, „ale je to
vynikající,“
„Nemusíš
to dojídat. Já to asi taky nesním,“ přizná žena a zasměje
se.
„Musíš
to sníst,“ zakroutí hlavou blonďák, „jsi jako kost a kůže,
takže to sněz všechno. Stejně už tam máš jenom trochu,“
ukáže do jeho talíře a Wook se na něho unaveně podívá.
„Promiň,
Luhane. Já to vážně nesním,“ zamračí se a podívá se na pár
posledních soust, jež mu stále zůstává na talíři.
„Vždyť
jsem si dělal srandu,“ usměje se, „tak se pořád neomlouvej,“
Ryeowook se na něho podívá a přikývne.
Luhanova
matka se odsune od stolu a naskládá všechny talíře na sebe,
jelikož ani jeden z nich nevypadá, že by se zmohl ještě na další
sousto. Vezme talíře do rukou a odejde s nimi do kuchyně.
„Už
bych měl jít. Je pozdě,“ začne se sbírat Wook a zvedne se ze
židle. Luhan okamžitě zareaguje, znovu jej chytí za zápěstí a
zastaví jej. Ten se na něho zmateně podívá a párkrát zamrká.
Luhan na sucho polkne, zatěká pohledem po stole a poté vzhlédne.
„A
nechceš tu zůstat?“
Je mi líto, že je Wookie vůči Luhanovi stále tolik nedůvěřivý. Luhan se snaží, ale Wookieho duše a srdíčko musí být hodně moc zraněný.
OdpovědětVymazatBůh ví jestli to vůbec čas vyléčí. No uvidíme...
Ale stále mě děsí Kai a Sehun. Sice jsou zatim v klidu, ale ten jejich momentální stav nicnedělání mi připomíná ticho před bouří...
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...
Ahhh... Čekat další týden na pokračování, to prostě není fér. -_- I'm so curious yeeeeeeah!♥
OdpovědětVymazat