Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 15/?
Tak jsem zase slušně klesla v počtu komentářů... Docela mě to mrzí, ale asi to nijak neovlivním... Tenhle díl je dvakrát delší, než ty předchozí, jelikož má přes 4000 slov^^ Jsem docela pyšná, že jsem něco takovýho napsala, ačkoli se mi nelíbí jak je to napsaný :D Původně jsem měla v plánu to rozdělit do dvou dílů, ale zase tak moc se tam toho neděje a navíc jsem si říkala, že vám třeba udělám radost :D Každopádně, napadlo mě, že kdyby se vám nějakým způsobem podařilo mi sem nadělit tak 4-5 komentářů, donutila bych se napsat další díl o něco dřív a přidat ho třeba...hm... v pondělí? Prostě dřív než v pátek.. No uvidíme, jestli to dáte :D Tak Bye~
„A
nechceš tu zůstat?“ zeptá se poněkud tiše, jelikož jeho hrdlo
je staženo nervozitou a plným nevědomím, o co že se tu vlastně
pokouší. Ryeowook vytřeští oči a rychle zakroutí hlavou,
přičemž své zápěstí vyprostí z chlapcova sevření.
„N-nemůžu,“
Proč bych měl?
„J-jo...
Promiň,“ pousměje se blonďák a sklopí pohled, „Ale měl bych
tě aspoň
doprovodit domů,“ zamumlá a zvedne se ze židle.
Hnědovlásek se na něho mlčky dívá a přemýšlí, zda je to
dobrý nápad. Má výčitky svědomí, že sem s ním šel. Nechce
se s ním nijak sbližovat. Bojí se... Tedy, ne toho, že by se s
ním přátelil, jelikož upřímně... Potřeboval by přítele,
kterému by mohl věřit. Avšak on se bojí zklamání, zrady a co
víc... není si jistý, jestli by to ještě unesl.
„N-no
já...nevím,“ odpoví Wook, když v tom do místnosti znovu vejde
Luhanova matka, jako vždy, s úsměvem na tváři.
„Už
jdeš, Ryeowooku?“ hnědovlasý trhaně přikývne, a poté se
pomalým krokem rozejde směrem k chodbě.
„Počkej,“
zastaví jej žena a Wook se otočí, ale to už k němu žena
natahuje ruku, kvůli čemuž chlapec mírně znervózní. Pohledem
přelétne k Luhanovi, který se na něho usměje a pokýve hlavou,
jakoby snad chtěl naznačit, že se nemá ničeho bát a ruku
přijat. Wook se nadechne a udělá to, čímž se úsměv ženy
ještě rozšíří.
„Jsem
ráda, že jsem tě poznala. Doufám, že se zase brzy uvidíme,“
mrkne na něho a jeho ruku pustí. Chlapec jí úsměv rozpačitě
oplatí, věnuje jí úklonu a vzápětí se již konečně přemístí
na chodbu, kam jej Luhan pohotově následuje.
„Nebude
ti to tedy vadit?“ Wook si obuje boty a věnuje Luhanovi jeden
zmatený pohled.
„Myslím
to, že bych tě doprovodil domů. Je už tma,“ usměje se a sundá
z věšáku hnědovláskovu bundu, kterou mu následně pomůže
obléct.
„Tak
dobře,“ souhlasí nakonec, zatímco uvnitř jeho hlavy začne
bouře nejrůznějších myšlenek. Některé říkají, že toho
bude litovat a některé zase to, že je konec konců rád, že s ním
jde. Bojí se tmy. Tedy přesněji... Nebojí se tmy. Bojí se jen
toho, co se schovává v ní.
Blonďák
se také oblékne, vklouzne do bot co nejrychleji to jde, načež
přiskočí ke dveřím a otevře je.
„Ty
jdeš taky?“ jeho matka se najednou objeví na chodbě a nadzvedne
obočí.
„Jo.
Doprovodím ho domů a pak se vrátím,“
„To
je dobře. Už je pozdě. Buďte opatrní,“ Ryeowook se ještě
jednou vděčně ukloní a pak už vyjde ven z domu, přičemž se do
jeho těla opře ledový vítr a do jeho vlasů spadne několik
bílých sněhových vloček. Otřese se zimou, strčí ruce do kapes
a zavrtá bradu do límce. Luhan mezitím dveře zavře a dohoní
druhého, který se již vydal na cestu.
„Tak
co? Chutnalo ti u nás?“ zeptá se po chvíli váhání
světlovlásek.
„Chutnalo,“
řekne druhý a letmo se pousměje do svého límce, „tvoje mamka
umí dobře vařit a je moc milá,“
„Abych
řekl pravdu, trochu jsem se bál, aby na tebe neudělal špatný
dojem. Občas je tak moc hodná, až se za ní stydím,“ přizná a
vzhlédne k nebi. „Páni! Koukni na to nebe! Tolik hvězd!“
zastaví, vytáhne jednu ruku z tepla své kapsy a ukáže na oblohu.
Ryeowook se nejdříve podívá na něho, ale poté zakloní hlavu a
zadívá se na kupu hvězd, jež září tak jasně, jak jen to jde.
„Myslíš,
že se na nás dívají?“ usměje se Lu a povzdechne si.
„Kdo?“
nechápe Wook.
„Tvůj
otec a moje sestra,“ oznámí mu a zamrká pár slz, jež se mu
vkradli do očí. Hnědovlásek sklopí hlavu a skousne si ret.
„Myslím,
že jo,“ šeptne a zhluboka se nadechne.
„Říká
se, že z lidí, kteří zemřou, se stane hvězda, která už navždy
bude zářit na noční obloze. Vždycky mi to přišlo absurdní,
nechápal jsem, jak tomu někteří můžou věřit. Ale potom, co mi
zemřela Jolie, jsem to pochopil. Nemusí být pravda, co se říká,
ale lidé tomu přesto věří. Chtějí tomu věřit, stejně tak,
jako tomu chci teď věřit i já,“
Ryeowookovi po tváři zteče
pár horkých slz, přičemž se zadívá na chlapce vedle sebe,
který stále hledí k nebi a i přesto, že se usmívá, měsíc
jasně ozařuje vlhkou cestičku po slze, která se již ztratila v
látce jeho kabátu.
„Asi
je to divný, ale když občas nastane chvíle, kdy se mi po ní
hrozně moc stýská, dívám se na nebe a hádám, která hvězda je
ta její. Vždycky se dívám po těch nejzářivějších, protože
stejně tak zářila pokaždé ona, když se usmála,“ zasměje se
tiše Lu, „Říkám nesmysly, že?“ zakroutí hlavou a pohledem
sjede k Ryeowookovi. Úsměv mu ze rtů zmízí a místo toho je
naprázdno pootevře. Ten pohled, kterým se na něho dívá je
tak... zvláštní. Ještě nikdy jej od něho neviděl. Je to pohled
protkaný překvapením, vděčností, ale také smutkem.
„Někomu
by to možná mohlo jako nesmysl připadat...ale mě ne,“ promluví
tiše
hnědovlásek a po jeho tvářích ztečou další slzy.
„Nechtěl
jsem tě rozplakat,“ hlesne Lu a skousne si ret. Znovu vytáhne
jednu ruku ze své kapsy a pomalu ji začne zvedat, až se zastaví u
Wookovi tváře. Nejistě se mu zadívá do očí, načež mu palci
slzy setře. Jeho srdce se rychle rozbuší, když u něho neucítí
ani náznak nějakého odporu, což ho také donutí chvíli dlaní
na hnědovláskově tváři setrvat.
„Vždyť
ty pláčeš taky,“ vzlykne Wook, zavře oči a tváří se do
Luhanovi hřejivé ruky opře. Nechápe, co to dělá. Ani on, ani
Luhan. Nechápe nic. V jeho mysli se odehrává boj různých
myšlenek, ale zároveň je jeho mysl naprosto vyprázdněná. Chtěl
by utéct, schovat se a už nikdy nevylézt. Chtěl by vrátit čas a
nikdy Luhana nepotkat, nebo mu alespoň nedovolit se k němu tak
přiblížit. Bojí se, že toho bude litovat. A zároveň se
nenávidí za to, že ačkoli to ví, stejně se Luhanově
přítomnosti, jeho slovům a dokonce ani dotekům nebrání.
Otevře
oči a rychle se od jeho dlaně odtrhne. Zatěká pohledem všude
okolo a znovu se zavrtá do límce.
„Měli
bychom jít,“ řekne a rozejde se dále po cestě. Lu se smutně
usměje a vydá se za ním. Jeho dlaň stále přijemně brní a on
pořád cítí hebkost Ryeowookovi pokožky. Chtěl by se jej znovu
dotknout. Více a déle.
Zakroutí
hlavou a zamračí se. Nad čím to proboha přemýšlí? Dotýkat se
Ryeowooka? Proč? Jako kamarád? Ano, to ano. Jeho jediným cílem je
přeci ukázat mu, že ne všichni jsou stejní a že může lidem
věřit. Nic víc.
-
Dojdou
před menší dům, v němž bydlí Ryeowook se svou matkou.
Hnědovlásek má neustále pohled zabodnutý do země, ovšem když
vzhlédne a všimne si auta jeho matky, jež je přistavené u kraje
cesty, vytřeští oči, zastaví a prudce se na Luhana otočí.
„Odsud
už půjdu sám. Děkuju, že jsi mě doprovodil a teď už běž.
Nechci, abys kvůli mě nastydl,“ řekne naléhavě, přičemž se
jeho tep i dech zrychlí. Jeho matka je doma dříve, než on. Myslel
si, že dnes bude v práci do noci, jako v tyhle dny pokaždé bývá,
jenže se nejspíše vrátila o něco dříve. Nenávidí, když
přijde domů a tam nikdo není. Zvláště potom, co ví, že má
Ryeowook už dávno po škole a doma by tak být měl. Určitě bude
zuřit, až Wook vejde dovnitř a je více než pravděpodobné, že
jej znovu uhodí. On nechce, aby to Luhan viděl. Nechce, aby věděl,
že se Ryeowookova matka naprosto liší od té jeho. Wook mu jeho
matku závidí, ale také ví, že ta jeho také taková bývala.
Kdysi.
„Neboj.
Mě se nemoci vyhýbají,“ zasměje se Lu, „tak se uvidíme
zítra,“ dodá, pomalu se otočí a vykročí směrem k jeho domu.
Ryeowook si povzdechne, počká, až se mu Luhan ztratí z dohledu, a
poté se již vydá ke dveřím jeho domu.
Chvíli
setrvá před zavřenými dveřmi, načež se odhodlá vzít za kliku
a dveře otevřít. Pomalu vejde dovnitř a dveře za sebou tiše
zavře. Sundá si bundu spolu s botami a rozejde se do obýváku.
Možná by mohl jít rovnou do pokoje, ale je si jistý, že jeho
matka by tam přišla za ním ještě více naštvaná s tím, že se
před ní snaží schovávat a zmlátila by jej rovnou tam. Nechce,
aby byl Hyun Ki vystrašený, nebo ještě hůře, aby se jej
pokoušel bránit. Řekl by, že jeho matka by byla schopná ublížit
i jemu, což Wook nemůže dopustit.
„J-jsem
doma,“ oznámí slabým hlasem, když vejde do obýváku. Z pohovky
okamžitě vstane žena, v jejíž tváři se značí jasné
rozzuření. Rychlým krokem se přemístí k chlapci, jež radši
ani necouve a jen se tiše připravuje na přicházející bolest,
která se dostaví ihned poté, co jej žena silně chytí za vlasy
na hlavě a začne za ně silně tahat.
„Kdes
byl ty parchante?!“ zakřičí a volnou rukou vlepí chlapci facku,
při které sebou Wook škubne a znovu zaúpí bolestí, když jeho
matka stále mezi prsty svírá jeho vlasy.
„Jak
si vůec představuješ si takhle odejít a nechat můj dům bez
dozoru?! Co kdyby sem někdo přišel a okradl mě?!“ pustí jeho
vlasy a Ryeowook padne na kolena, přičemž se z jeho očí začnou
kutálet stále nové a nové slzy bolesti a utrpetní. Tvůj dům?
Okradl tebe? Takže už to není MY, ale jen TY?
Žena
jej silně uhodí do tváře, což chlapce donutí se schoulit k zemi
a rukama si zakrýt hlavu, kterou má položenou na zemi, zatímce
jej matka bez ustání surově bije do zad.
„Jsi
naprosto k ničemu! Kdybys jenom tehdy umřel spolu se svým otcem,
bylo by to mnohem jednodušší!“ Ryeowook hlasitě vzlyká, křičí
bolestí a snaží se přehlušit i ostrá slova, která jeho matce
bez jakéhokoli soucitu vycházejí z úst.
„Nech
mě, prosím,“ zašeptá trhaně, ovšem je mu naprosto jasné, že
jej žena nemůže slyšet. Pořád něco křičí, mlátí jej do
zad, do hlavy, zkrátka všude, kam jen to jde.
„Luhane...“
-
Matka
mě zmlátila – znovu.
Byla
naštvaná, jelikož jsem byl venku. Přesněji řečeno, byl jsem u
Luhana doma. Já vím, neměl jsem tam chodit. Na jednu stranu toho
lituji, ale na tu druhou... jsem rád, že jsem tam byl. Poznal jsem
jeho matku... Chtělo se mi až plakat z toho, jak úžasná je.
Usmála se hned jak mě uviděla. Vlastně se usmívala celý večer.
Uvařila večeři a já se najedl spolu s nimi. Bylo to tak příjemné,
chtěl jsem, aby ta chvíle trvala věčně. Říkal jsem si, jak je
nespravedlivé, když má někdo matku, jako mám já, když jiní
mají takovou, jako má Luhan.
Hned
co jsem dorazil domů, zmlátila mě, křičela a já se nijak
nebránil. Nemohl jsem. Bylo to hrozné... Když na vás lidé křičí
a chtějí, abyste zemřel, není to nic v porovnání s tím, když
vám to říká vlastní matka. Je to něco, co nechce slyšet nikdo
ani v těch nejhorších snech. Ale já to bohužel slýchávám i v
realitě.
Nenávidím
svůj život.
Víš,
co se stalo, když mě Luhan doprovázel domů? Řekl, že hvězdy
jsou lidé, kteří již zemřeli. Řekl, že ve hvězdách občas
hledá i svou sestru...Já dělám to samé s mým otcem. Myslel jsem
si, že jsem jediný, kdo to dělá, ale ukázalo se, že nejsem.
Deníčku,
řekni, mám mu věřit? Vím, že se tě na to ptám pořád, ale
asi to bude proto, že doufám, že mi jednoho dne odpovíš. Ale ty
stále mlčíš a necháváš mi v hlavě ten neuvěřitelný zmatek.
Už
vážně začínám být zoufalý... Ještě předtím než jsem tě
otevřel a začal ti o všem psát, jsem byl v koupelně... Udělal
jsem to znovu, deníčku.
Proč
nacházím uvolnění jen potom, co se říznu?
Mám
výčitky svědomí.
Nevím,
jestli je to kvůli mě samotnému, kvůli mému otci, nebo kvůli
Luhanovi... chci s tím přestat, ale zároveň ne... Pomáhá mi to,
víš? Pokaždé aspoň na chvíli přehluším vnitřní bolest tou
vnější. Necítím nic jiného, jen své pořezané zápěstí...
Deníčku,
potřebuji pomoct.
Absurdní,
že? Říkat, že potřebuji pomoct a přitom každého od sebe
odstrkovat. Chci, aby mi někdo pomohl, ale nikomu nedám šanci. Asi
si za to můžu sám. Ale ty zase musíš uznat, že jsem se
snažil... U několika lidí jsem se snažil najít pomoc a nebylo
mojí vinou, že oni udělali přesný opak a srazili mě ještě
více na dno. Nemůžu za to...
Vlastně
asi ano.
Kdybych
nebyl tak moc zoufalý, lépe bych se rozmyslel, na koho se upnu.
Jsem zoufalý pořád, ale nechci se znovu spálit. Proto se nechci s
Luhanem nijak zaplétat. Ačkoli se zatím chová úplně jinak než
ti předešlí " kamarádi"... Ale to nic neznamená. Tehdy
bych mu uvěřil téměř okamžitě. Ovšem znovu tu samou chybu
neudělám.
Ale
proč mi přijde, že ji právě teď stejně dělám?
Něco
uvnitř mi říká, že už jsem mu propadl. Je to ta zoufalá část,
která věří ihned každému. Ale tahle část je už o dost menší
než ta druhá, která tvrdí opak....
Ach,
deníčku. Pořád se jen opakuji... Už musím být vážně
otravný, že?
Promiň.
Taky
bych ti chtěl spíše psát něco veselého, jako to dělá spoustu
jiných lidí, co si také deníky píšou. Jenže mě se nic
veselého v životě neděje...
Přesto
věřím, že jednou přijde den, kdy ti budu něco psát s úsměvem
na tváři a ne se slzami v očích, jako tomu zatím pokaždé je.
Věřím
tomu...
Stáhne
si rukávy co nejvíce to jde a zády se opře o svou skřínku. Proč
tady ještě není?
Pohledem
přejíždí všechny studenty, kteří procházejí školní chodbou
a odebírají se do svých tříd, a snaží se najít toho, koho si
myslel, že potká buď rovnou před školou, nebo až u své
skřínky. Ale nikde není. Asi ještě nepřišel. Vlastně ani
neví, proč tu na něho čeká. Třeba je už ve třídě.
Zakroutí
hlavou. Ne, to si nemyslí. Pravděpodobně jde jen trochu později.
Ale nebylo by v tom případě lepší na něho počkat u jeho
skřínky? Možná, že bylo, ale ta jeho je v části, kde je mnohem
více lidí a tam by se rozhodně necítil nejlépe.
Že
by tu na něho čekal kvůli tomu, že se bojí jít sám do třídy?
A proto půjde s někým, koho se bojí ještě více? Nebo nebojí?
Wook
tiše zaúpí a rozhlédne se kolem sebe. Nenávidí, když nemá co
dělat. Pokaždé začne přemýšlet nad různými věcmi a to se mu
nelíbí.
Vlastně
by možná bylo nejlepší, kdyby jej Luhan dnes neviděl. A ani
zítra. Známky včerejšího střetu s jeho matkou jsou dost dobře
viditelné a to nejen na jeho obličeji. Ale ty ostatní šrámy jsou
bezpečně schovány pod tenkou látkou školní uniformy. A stejně
tak i jeho dlouhé rukávy dokonale zakrývají další o něco horší
šrám na jeho zápěstí. Neví, jak to bude Luhanovi vysvětlovat.
Toho zápěstí si nevšimne, ale modřiny na svém obličeji
nezakryje. A on si je jistý, že to bude Luhan řešit. Nebo... je
možná jen hodně naivní? Být si jistý něčím takovým... Skoro
to zní, jakoby si byl jistý, že na něm Luhanovi skutečně
záleží. Možná ano, ale on tomu nevěří. Tedy, alespoň tomu
věřit nechce.
„Dobré
ráno. Čekáš tu na mě?“ Ryeowook odtrhne pohled od země a
zadívá se na osobu, která právě přišla.
„A-asi
jo,“ vydechne Wook. Ulevilo se mu, když uviděl Luhanovu tvář.
Hned se cítí bezpečněji. Už se začal obávat, aby se kvůli
němu znovu nedostal do konfliktu s Kaiem a Sehunem.
„Co
to máš na tváři?“ zděsí se Lu, když si všimne rudých
modřin na Ryeowookově obličeji, „pojď na světlo,“ řekne,
jelikož hnědovlásek stojí zrovna v pruhu stínu, takže na něho
není tak moc vidět.
„To
nic není,“ zamumlá Wook a sklopí hlavu, ovšem blonďák jej
vzápětí lehce chytí za bradu a donutí jej se mu podívat do očí.
„Kdo
ti to udělal?“ pokrčí obočí a zlehka jej pohladí po tváři,
ale hnědovlásek ucukne.
„N-na
tom nezáleží,“ řekne a povzdechne si, „půjdeme?“ optá se
tiše, načež se jednoduše rozejde chodbou ke třídě. Luhan se
ještě chvíli zděšeně dívá na jeho vzdalující se záda, poté
se konečně hne z místa a chlapce dohoní.
„Byl
to Kai? Nebo Sehun?“ naléhá, ale odpovědí mu je pouhé
pokroucení hlavou. Lu se zamračí. Včera jej přeci doprovodil až
domů, takže ani Kai, ani Sehun to být nemohl. Dnes ráno mu to
také udělat nemohli, jelikož je vidět, že rány nejsou tolik
čerstvé. Tak kdo tedy? Vždyť byl celou dobu doma, nebo ne snad?
Nešel by ven. Má strach. Takže byl doma jen se svou matkou, tak
kdo-
„Udělala
ti to tvoje matka?“ vyhrkne a Ryeowook se na něho vyděšeně
podívá. Co má říct? Pravdu? Nebo to popřít? Ovšem ať už
řekne cokoli, Luhanovi je z jeho pohledu jasné, že má pravdu.
„Proč
jsi mi neřekl, že tě bije i vlastní matka?“ vytřeští oči a
dychtivě čeká na odpověď.
Ryeowook
si skousne ret a zakroutí hlavou. „Neznám žádný důvod, proč
bych ti to měl říkat,“ šeptne si spíše pro sebe, „vlastně
to byla spíše nehoda,“ řekne tentokrát tak, aby jej slyšel i Luhan, načež vejdou do
třídy. Okamžitě se téměř natiskne na zeď, nevšímaje si
pohledů ostatních, a rychlým krokem se vydá ke své lavici. Luhan
se rozejde za tím, ovšem najednou se před ním zjeví Sehun s
Kaiem za zády a dlaní jej silně strčí do ramene, čímž ho
donutí zastavit. Ryeowook mezitím dojde ke svému místu, odloží
si batoh a ohlédne se ve snaze najít Luhana, načež si všimne, že
stojí téměř ještě ve dveřích a naproti němu ti dva.
„Uhněte
mi z cesty,“ zavrčí Lu a pokusí se projít, ale Sehun do něho
znovu strčí a jeho plán tak nevyjde.
„Jen
bych ti rád řekl, že ti to dneska všechno vrátíme, tak abys s
tím počítal,“ mrkne na něho a výsměšně se usměje.
„Myslíte
si, že se vás bojím?“ nadzvedne obočí a oba si přeměří
pobaveným pohledem, „nechtěj mě rozesmát,“
Sehunovi
párkrát zacuká obočí a dlaně semnke v pěsti. Kai si toho
všimne, proto mu položí ruku na rameno, snažíc se jej uklidnit.
Nechce, aby Luhana uhodil. Vlastně jejich plán se mu pomstít
nebude ani tak o něm, jako spíše o Ryeowookovi.
„Mohl
bych prosím projít?“ zeptá se s úsměvem na rtech Lu. Baví ho
je provokovat. Baví jej se dívat na jejich rozzuřené obličeje,
protože ví, že právě teď oni dva nejsou ti, co mají navrch. Je
to on.
Kai
párkrát poplácá Sehuna po zádech a donutí jej Luhanovi uhnout.
Ten tak v klidu projde, čímž se uleví i Ryeowookovi, který z
nich ani na okamžik nespustil oči, zatímco se v duchu modlil, aby
mu nijak neublížili.
Když
se k Ryeowookovi přiblíží, zastaví se a usměje. „Všechno v
pořádku, Ryeowooku?“
„J-jo,“
dostane ze sebe a nepatrně se pousměje, „všechno v pořádku,“
-
Nervózně
přechází z místa na místo, prsty si poklepává do svého kabátu
a neustále se ohlíží kolem sebe.
„Tak
kde jste, vy zmetci?“ řekne si tiše pro sebe a zhluboka se
nadechne. Pokud ví, tak mu dnes ráno říkali, že mu dnes vše
vrátí, tak proč tu ještě nejsou? Už tu pochoduje nejméně
hodinu, ale oni stále nikde. Měl za to, že to jejich "vrácení"
bude vypadat asi tak, že přijdou za ním domů a budou se ho
pokoušet zmlátit. Nic jiného od nich ani nečeká. Jenže kde nic,
tu nic.
„Dáváte
si nějak na čas, ne?“ vytáhne z kapsy mobil a podívá se, kolik
je hodin, načež jej strčí zpět. Nemůže si pomoct, ale něco mu
říká, že ani nepřijdou – a to se mu nelíbí. Říkali dnes a
vypadali, že to myslí vážně. Tak kde ale vězí? Kvůli nim se
dnes rozloučil s Ryeowookem o něco dříve, aby u toho nemusel být.
Doprovodil ho domů a poté se vydal k sobě. Ani Wookovi nic
neříkal, jelikož by se akorát znovu obviňoval, že je to kvůli
němu a donutil by Kaie zmlátit jeho namísto Luhana.
Blonďák
se prudce zastaví a vytřeští oči.
„Ryeowooku!“
když s Wookem došel k jejich domu, zeptal se jej, zda je jeho matka
doma. Řekl mu, že není, že dnes bude v práci do noci a potom
nejspíš přespí u svého přítel, což znamená, že v tom
pravděpodobně nikdo nebude ani teď... tedy... alespoň ne jeho
matka.
S
Ryeowookovým jménem v mysli se bleskově rozběhne po chodníku.
Když Sehun říkal, že mu to vrátí a přitom nepřišli, znamená
to tedy, že museli jít za Ryeowookem, který je navíc doma úplně
sám.
„Kruci!“
zaúpí Lu a ještě zrychlí. Proč ho to nenapadlo dříve? Mělo
mu to dojít!
-
„Jděte
pryč, prosím!“ vzlykne zoufale Wook, schoulený strachem a
bolestí v rohu svého pokoje, přičemž bezmocně pozoruje Kaie se
Sehunem, jak se nemilosrdně prodírají jeho věcmi, rozhazují je
všude okolo a ničí je.
„Zmlkni!“
otočí se na něho Kai a rychle se k němu přiblíží, což
Ryeowooka donutí se ještě více stáhnout a silně k sobě
přitisknout oční víčka. Chlapec nad ním se zasměje, načež
jej uhodí do hlavy a tím jej srazí k zemi úplně. V tu chvíli k
němu přiběhne malý štěkající chlupáč a začne kolem Wooka
čenichat a kňučet.
„Ten
pes mi taky pěkně leze na nervy!“ přecedí skrz zuby a napřáhne
nohu s úmyslem do psa kopnout, ovšem Ryeowook si toho stihne
všimnout, proto si Hyun Kiho hbitě přitáhne k sobě a Kai tak
místo do něho kopne do Ryeowooka. Ten vykřikne bolestí a více si
k sobě pejska přitiskne.
„Hele,
copak jsem to našel,“ ozve se najednou Sehun, „tady náš
chudáček si píše deník,“ ukáže Kaiovi rudou knihu a zasměje
se.
„Tak
se podíváme, co tam píše, ne?“ přistoupí k němu a deník mu
vytrhne z ruky, načež jím začne listovat.
„Hm...
Proč
musím žít takový život? Já chci být jenom šťastný...
Ale Ryeowookie.. píšeš tam někde i o nás?“ zeptá se Kai a
listuje dál.
„Tady
něco je!“ ukáže Sehun prstem.
„Deníčku,
dnes jsem se Luhanovi omluvil za to, že ho kvůli mě Kai se Sehunem
uhodili. Klekl jsem si na kolena a omlouval se... Ale,
ale... Tak to jste si až tak blízcí, jo?“ Podívá se na něho
Sehun. Kaie se začne zmocňovat zuřivost, když Sehun vysloví
slovo "blízcí", proto mu vrazí deník do rukou a
několika kroky přejde k Wookovi, aby mu mohl znovu a o dost více
ublížit, ovšem v tu chvíli se dveře místnosti rozlétnou a
dovnitř vrazí udýchaný a vytočený Lu. Ani na chvíli neváhá,
vyhledá pohledem Kaie, okamžitě k němu přijde a silně jej chytí
za vlasy a prudce s nimi trhne, aby jej od Ryeowooka odtáhl, načež
jej odstrčí tak, až couvne o několik kroků. Postaví se před
Ryeowooka, čelem k těm dvěma, pěsti zatnuté v pěst tak silně,
až mu bělají klouby.
„Neříkal
jsem vám jasně, že se ho už ani nedotknete?!!“ zařve, „Tak
neříkal?!!“ přiskočí ke Kaiovi, chytí jej za límec a silně
jej praští pěstí do obličeje, až se mu podlomí nohy, jenže
Luhan jej stále nepouští a místo toho jej uhodí znovu a ještě
silněji. Sehun mezitím, stojí opodál, v ruce stále drží
Ryeowookův deník a vyjeveně civí na Luhana, jenž do krve mlátí
jeho milovaného člověka. Stejně tak je pozoruje i Ryeowook, který
stále drtí v náručí svého pejska a nepřestává plakat. Ani v
duchu by jej nenapadlo, že se tady Luhan zničeho nic objeví a
znovu mu pomůže. Děkuji...
Nechá
Kaie samovolně spadnout na zem a přesune se k Sehunovi. Vytrhne mu
rudý deník z rukou, odhodí jej na stůl, a poté chytí Sehuna pod
krkem a hrubě jej přirazí ke zdi, až mladší zalapá po dechu.
„Ty
parchante... Měli jste přijít za mnou... Proč zase on?!!“ vetře
bu do tváře předtím, než jej pěstí udeří do břicha a poté
do obličeje. Sehun se za břicho chytí a sveze se k zemi.
Luhan
se otočí a dojde k Ryeowookovi, který se na vše dívá s
uslzenýma a vytřeštěnýma očima, zatímco nepřestává hlasitě
vzlykat.
„Je
mi to tak hrozně líto,“ hlesne Lu, když si k chlapci klekne a
přitiskne si jej k sobě i přesto, že se jej od sebe Wook pokusí
odstrčit, „odpusť mi to, prosím,“ prsty mu vjede do vlasů a
pomalu jimi projede. Druhou rukou jej začne hladit po zádech, aby
ho uklidnil.
„Už
neplakej,“ zašeptá mu do ucha a odtáhne se od něho. Vstane,
pohladí jej po tváři a znovu se přemístí k dalším dvěma
osobám, jež jsou s nimi v místnosti. Oba k němu zvednou pohled,
zatímco se oba drží za bolestivá místa, kam je udeřili
blonďákovi pěsti.
„Vstávejte!“
přikáže jim, ale ani jeden se k ničemu nemá a dále se svíjejí
na zemi. Luhan se proto sehne, oba je chytí za límce a donutí je
se postavit na nohy. Vytáhne je z pokoje ven, sejde s nimi schody,
přejde do předsíně, jednoho z nich pustí, aby mohl otevřít
vchodové dveře a poté je oba vyhodí ven.
„Ještě
jednou se sem vrátíte nebo Ryeowookovi ublížíte, už se vážně
neudržím a ublížím vám tak, že si následky ponesete do konce
života!“ zakřičí pevným hlasem a zabouchne dveře. Rychle se
vrátí zpět do pokoje a přejde k Ryeowookovi.
„Měl
jsem přijít dřív,“ zaúpí a skloní se k chlapci, načež mu
pomůže vstát.
„Jak
jsi věděl, že jsou tady?“ zeptá se Wook hlasem, ve kterém jsou
stále znát stopy po pláči.
„Řekli
mi, že mi to dneska vrátí... Mělo mě napadnout hned, že půjdou
po tobě,“ když se Lu ujistí, že se chlapec udrží na vlastních
nohách, dojde ke stolu a popadne jeho deník.
„C-co
to děláš?“ zděsí se hnědovlásek, když si Luhana všimne.
„Půjdeš
ke mně domů, tak předpokládám, že chceš deník s sebou, ne?“
usměje se a vrátí se k Wookovi.
„P-ůjdu
kam?“
„Už
tě tady nenechám ani na minutu samotného,“ řekne a sehne se k
Hyun Kimu, „a tebe taky ne,“ vezme jej do náruče a zadívá se
na hnědovláska, který na něj zírá s pootevřenou pusou. Lu se
znovu usměje a přistoupí k němu blíže.
„Nechci,
aby ti někdo ubližoval...protože tak ubližuje i mě,“
Nádherně napsané. Téměř už od začátku celé povídky se nutím ke komentování, ale nikdy mi to nijak nevyjde. Omlouvám se. Každopádně jsem si díky tobě zamilovala pátky ještě více xD ale opravdu, tenhle díl... Chudák Wook jak ho zmlátili... Ale jsem ráda, že je Luhan tak chytrý a došlo mu to ^~^ doufám, že se Luhan zamiluje do Wooka a Wook do něj a i SeKai se brzy dají dohromady *_*
OdpovědětVymazatMegakrutědlouhý díl... xD A nevím, proč se tobě nelíbí. Mě přijde dost dobrý - a to vážně. ^^
OdpovědětVymazatNevím, jestli Luhanovi projde to, že si jej vezme k sobě. Wookova matka to jen tak nenechá..
Těšim se na další díl. ^^
Dokonalé
OdpovědětVymazatNadherny dil :-) Miluju pátky diky teto povidce. Skoro se mi chtelo brecet jak Wooka mlatili ale ještě že přišel Luhan :-) Doufam že dalši dil tu bude v ponděli xD
OdpovědětVymazatAch bože...tohle už Sehun s Kaiem opravdu přehnali. Jsou opravdu hodně zbabělí, když si na Luhana netroufnou a mstí se mu přes bezbranného Wooka. Ještě že Luhana napadlo včas, že jsou u Wooka, tak aspoň zabránil tomu nejhoršímu. Snad se po téhle lekci od Luhana vzpamatují a dají pokoj...
OdpovědětVymazatA teď ještě ta Wookova matka. Teda jestli se jí takhle dá říkat. Jak se chová k Wookovi je opravdu na sociálku. Snad to Luhanovi projde, když si Wooka vezme k sobě.
Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...
Další skvělý díl, zkrátka nemám slov. A s tím dalším dílem... Jak moc musím prosit, aby byl už v pondělí? XD
OdpovědětVymazatChudinka wook ale dobre ze Kai a Sehun dostali tesim se na dalsi dil
OdpovědětVymazatChudacik Wook 😭😭je to kraasne :( uz sa tesim ako si precitam dalsie diely :3 ....lrn mam cim dalej tym viac pocit že to skonci tragicky...ale dufam ze nie 😲😱
OdpovědětVymazatChudacik Wook 😭😭je to kraasne :( uz sa tesim ako si precitam dalsie diely :3 ....lrn mam cim dalej tym viac pocit že to skonci tragicky...ale dufam ze nie 😲😱
OdpovědětVymazat