pátek 16. ledna 2015

Dear Diary // Part. 15



Fandom: Super Junior / EXO
Postavy: Ryeowook, Luhan, Kai, Sehun, Kyuhyun 
Žánr: Škola, Šikana, Láska, Smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 15/?



 Tak jsem zase slušně klesla v počtu komentářů... Docela mě to mrzí, ale asi to nijak neovlivním... Tenhle díl je dvakrát delší, než ty předchozí, jelikož má přes 4000 slov^^ Jsem docela pyšná, že jsem něco takovýho napsala, ačkoli se mi nelíbí jak je to napsaný :D Původně jsem měla v plánu to rozdělit do dvou dílů, ale zase tak moc se tam toho neděje a navíc jsem si říkala, že vám třeba udělám radost :D Každopádně, napadlo mě, že kdyby se vám nějakým způsobem podařilo mi sem nadělit tak 4-5 komentářů, donutila bych se napsat další díl o něco dřív a přidat ho třeba...hm... v pondělí? Prostě dřív než v pátek.. No uvidíme, jestli to dáte :D Tak Bye~





A nechceš tu zůstat?“ zeptá se poněkud tiše, jelikož jeho hrdlo je staženo nervozitou a plným nevědomím, o co že se tu vlastně pokouší. Ryeowook vytřeští oči a rychle zakroutí hlavou, přičemž své zápěstí vyprostí z chlapcova sevření.

„N-nemůžu,“ Proč bych měl?

„J-jo... Promiň,“ pousměje se blonďák a sklopí pohled, „Ale měl bych tě aspoň 
doprovodit domů,“ zamumlá a zvedne se ze židle. Hnědovlásek se na něho mlčky dívá a přemýšlí, zda je to dobrý nápad. Má výčitky svědomí, že sem s ním šel. Nechce se s ním nijak sbližovat. Bojí se... Tedy, ne toho, že by se s ním přátelil, jelikož upřímně... Potřeboval by přítele, kterému by mohl věřit. Avšak on se bojí zklamání, zrady a co víc... není si jistý, jestli by to ještě unesl.

„N-no já...nevím,“ odpoví Wook, když v tom do místnosti znovu vejde Luhanova matka, jako vždy, s úsměvem na tváři.

„Už jdeš, Ryeowooku?“ hnědovlasý trhaně přikývne, a poté se pomalým krokem rozejde směrem k chodbě.

„Počkej,“ zastaví jej žena a Wook se otočí, ale to už k němu žena natahuje ruku, kvůli čemuž chlapec mírně znervózní. Pohledem přelétne k Luhanovi, který se na něho usměje a pokýve hlavou, jakoby snad chtěl naznačit, že se nemá ničeho bát a ruku přijat. Wook se nadechne a udělá to, čímž se úsměv ženy ještě rozšíří.

„Jsem ráda, že jsem tě poznala. Doufám, že se zase brzy uvidíme,“ mrkne na něho a jeho ruku pustí. Chlapec jí úsměv rozpačitě oplatí, věnuje jí úklonu a vzápětí se již konečně přemístí na chodbu, kam jej Luhan pohotově následuje.

„Nebude ti to tedy vadit?“ Wook si obuje boty a věnuje Luhanovi jeden zmatený pohled.
„Myslím to, že bych tě doprovodil domů. Je už tma,“ usměje se a sundá z věšáku hnědovláskovu bundu, kterou mu následně pomůže obléct.

„Tak dobře,“ souhlasí nakonec, zatímco uvnitř jeho hlavy začne bouře nejrůznějších myšlenek. Některé říkají, že toho bude litovat a některé zase to, že je konec konců rád, že s ním jde. Bojí se tmy. Tedy přesněji... Nebojí se tmy. Bojí se jen toho, co se schovává v ní.

Blonďák se také oblékne, vklouzne do bot co nejrychleji to jde, načež přiskočí ke dveřím a otevře je.

„Ty jdeš taky?“ jeho matka se najednou objeví na chodbě a nadzvedne obočí.

„Jo. Doprovodím ho domů a pak se vrátím,“

„To je dobře. Už je pozdě. Buďte opatrní,“ Ryeowook se ještě jednou vděčně ukloní a pak už vyjde ven z domu, přičemž se do jeho těla opře ledový vítr a do jeho vlasů spadne několik bílých sněhových vloček. Otřese se zimou, strčí ruce do kapes a zavrtá bradu do límce. Luhan mezitím dveře zavře a dohoní druhého, který se již vydal na cestu.

„Tak co? Chutnalo ti u nás?“ zeptá se po chvíli váhání světlovlásek.

„Chutnalo,“ řekne druhý a letmo se pousměje do svého límce, „tvoje mamka umí dobře vařit a je moc milá,“

„Abych řekl pravdu, trochu jsem se bál, aby na tebe neudělal špatný dojem. Občas je tak moc hodná, až se za ní stydím,“ přizná a vzhlédne k nebi. „Páni! Koukni na to nebe! Tolik hvězd!“ zastaví, vytáhne jednu ruku z tepla své kapsy a ukáže na oblohu. Ryeowook se nejdříve podívá na něho, ale poté zakloní hlavu a zadívá se na kupu hvězd, jež září tak jasně, jak jen to jde.

„Myslíš, že se na nás dívají?“ usměje se Lu a povzdechne si.

„Kdo?“ nechápe Wook.

„Tvůj otec a moje sestra,“ oznámí mu a zamrká pár slz, jež se mu vkradli do očí. Hnědovlásek sklopí hlavu a skousne si ret.

„Myslím, že jo,“ šeptne a zhluboka se nadechne.

„Říká se, že z lidí, kteří zemřou, se stane hvězda, která už navždy bude zářit na noční obloze. Vždycky mi to přišlo absurdní, nechápal jsem, jak tomu někteří můžou věřit. Ale potom, co mi zemřela Jolie, jsem to pochopil. Nemusí být pravda, co se říká, ale lidé tomu přesto věří. Chtějí tomu věřit, stejně tak, jako tomu chci teď věřit i já,“ 
Ryeowookovi po tváři zteče pár horkých slz, přičemž se zadívá na chlapce vedle sebe, který stále hledí k nebi a i přesto, že se usmívá, měsíc jasně ozařuje vlhkou cestičku po slze, která se již ztratila v látce jeho kabátu.

„Asi je to divný, ale když občas nastane chvíle, kdy se mi po ní hrozně moc stýská, dívám se na nebe a hádám, která hvězda je ta její. Vždycky se dívám po těch nejzářivějších, protože stejně tak zářila pokaždé ona, když se usmála,“ zasměje se tiše Lu, „Říkám nesmysly, že?“ zakroutí hlavou a pohledem sjede k Ryeowookovi. Úsměv mu ze rtů zmízí a místo toho je naprázdno pootevře. Ten pohled, kterým se na něho dívá je tak... zvláštní. Ještě nikdy jej od něho neviděl. Je to pohled protkaný překvapením, vděčností, ale také smutkem.

„Někomu by to možná mohlo jako nesmysl připadat...ale mě ne,“ promluví tiše 
hnědovlásek a po jeho tvářích ztečou další slzy.

„Nechtěl jsem tě rozplakat,“ hlesne Lu a skousne si ret. Znovu vytáhne jednu ruku ze své kapsy a pomalu ji začne zvedat, až se zastaví u Wookovi tváře. Nejistě se mu zadívá do očí, načež mu palci slzy setře. Jeho srdce se rychle rozbuší, když u něho neucítí ani náznak nějakého odporu, což ho také donutí chvíli dlaní na hnědovláskově tváři setrvat.
„Vždyť ty pláčeš taky,“ vzlykne Wook, zavře oči a tváří se do Luhanovi hřejivé ruky opře. Nechápe, co to dělá. Ani on, ani Luhan. Nechápe nic. V jeho mysli se odehrává boj různých myšlenek, ale zároveň je jeho mysl naprosto vyprázdněná. Chtěl by utéct, schovat se a už nikdy nevylézt. Chtěl by vrátit čas a nikdy Luhana nepotkat, nebo mu alespoň nedovolit se k němu tak přiblížit. Bojí se, že toho bude litovat. A zároveň se nenávidí za to, že ačkoli to ví, stejně se Luhanově přítomnosti, jeho slovům a dokonce ani dotekům nebrání.

Otevře oči a rychle se od jeho dlaně odtrhne. Zatěká pohledem všude okolo a znovu se zavrtá do límce.

„Měli bychom jít,“ řekne a rozejde se dále po cestě. Lu se smutně usměje a vydá se za ním. Jeho dlaň stále přijemně brní a on pořád cítí hebkost Ryeowookovi pokožky. Chtěl by se jej znovu dotknout. Více a déle.

Zakroutí hlavou a zamračí se. Nad čím to proboha přemýšlí? Dotýkat se Ryeowooka? Proč? Jako kamarád? Ano, to ano. Jeho jediným cílem je přeci ukázat mu, že ne všichni jsou stejní a že může lidem věřit. Nic víc.

-

Dojdou před menší dům, v němž bydlí Ryeowook se svou matkou. Hnědovlásek má neustále pohled zabodnutý do země, ovšem když vzhlédne a všimne si auta jeho matky, jež je přistavené u kraje cesty, vytřeští oči, zastaví a prudce se na Luhana otočí.

„Odsud už půjdu sám. Děkuju, že jsi mě doprovodil a teď už běž. Nechci, abys kvůli mě nastydl,“ řekne naléhavě, přičemž se jeho tep i dech zrychlí. Jeho matka je doma dříve, než on. Myslel si, že dnes bude v práci do noci, jako v tyhle dny pokaždé bývá, jenže se nejspíše vrátila o něco dříve. Nenávidí, když přijde domů a tam nikdo není. Zvláště potom, co ví, že má Ryeowook už dávno po škole a doma by tak být měl. Určitě bude zuřit, až Wook vejde dovnitř a je více než pravděpodobné, že jej znovu uhodí. On nechce, aby to Luhan viděl. Nechce, aby věděl, že se Ryeowookova matka naprosto liší od té jeho. Wook mu jeho matku závidí, ale také ví, že ta jeho také taková bývala. Kdysi.

„Neboj. Mě se nemoci vyhýbají,“ zasměje se Lu, „tak se uvidíme zítra,“ dodá, pomalu se otočí a vykročí směrem k jeho domu. Ryeowook si povzdechne, počká, až se mu Luhan ztratí z dohledu, a poté se již vydá ke dveřím jeho domu.

Chvíli setrvá před zavřenými dveřmi, načež se odhodlá vzít za kliku a dveře otevřít. Pomalu vejde dovnitř a dveře za sebou tiše zavře. Sundá si bundu spolu s botami a rozejde se do obýváku. Možná by mohl jít rovnou do pokoje, ale je si jistý, že jeho matka by tam přišla za ním ještě více naštvaná s tím, že se před ní snaží schovávat a zmlátila by jej rovnou tam. Nechce, aby byl Hyun Ki vystrašený, nebo ještě hůře, aby se jej pokoušel bránit. Řekl by, že jeho matka by byla schopná ublížit i jemu, což Wook nemůže dopustit.

„J-jsem doma,“ oznámí slabým hlasem, když vejde do obýváku. Z pohovky okamžitě vstane žena, v jejíž tváři se značí jasné rozzuření. Rychlým krokem se přemístí k chlapci, jež radši ani necouve a jen se tiše připravuje na přicházející bolest, která se dostaví ihned poté, co jej žena silně chytí za vlasy na hlavě a začne za ně silně tahat.

„Kdes byl ty parchante?!“ zakřičí a volnou rukou vlepí chlapci facku, při které sebou Wook škubne a znovu zaúpí bolestí, když jeho matka stále mezi prsty svírá jeho vlasy.

„Jak si vůec představuješ si takhle odejít a nechat můj dům bez dozoru?! Co kdyby sem někdo přišel a okradl mě?!“ pustí jeho vlasy a Ryeowook padne na kolena, přičemž se z jeho očí začnou kutálet stále nové a nové slzy bolesti a utrpetní. Tvůj dům? Okradl tebe? Takže už to není MY, ale jen TY?

Žena jej silně uhodí do tváře, což chlapce donutí se schoulit k zemi a rukama si zakrýt hlavu, kterou má položenou na zemi, zatímce jej matka bez ustání surově bije do zad.

„Jsi naprosto k ničemu! Kdybys jenom tehdy umřel spolu se svým otcem, bylo by to mnohem jednodušší!“ Ryeowook hlasitě vzlyká, křičí bolestí a snaží se přehlušit i ostrá slova, která jeho matce bez jakéhokoli soucitu vycházejí z úst.

„Nech mě, prosím,“ zašeptá trhaně, ovšem je mu naprosto jasné, že jej žena nemůže slyšet. Pořád něco křičí, mlátí jej do zad, do hlavy, zkrátka všude, kam jen to jde.

„Luhane...“
-

 Matka mě zmlátila – znovu.

Byla naštvaná, jelikož jsem byl venku. Přesněji řečeno, byl jsem u Luhana doma. Já vím, neměl jsem tam chodit. Na jednu stranu toho lituji, ale na tu druhou... jsem rád, že jsem tam byl. Poznal jsem jeho matku... Chtělo se mi až plakat z toho, jak úžasná je. Usmála se hned jak mě uviděla. Vlastně se usmívala celý večer. Uvařila večeři a já se najedl spolu s nimi. Bylo to tak příjemné, chtěl jsem, aby ta chvíle trvala věčně. Říkal jsem si, jak je nespravedlivé, když má někdo matku, jako mám já, když jiní mají takovou, jako má Luhan.

Hned co jsem dorazil domů, zmlátila mě, křičela a já se nijak nebránil. Nemohl jsem. Bylo to hrozné... Když na vás lidé křičí a chtějí, abyste zemřel, není to nic v porovnání s tím, když vám to říká vlastní matka. Je to něco, co nechce slyšet nikdo ani v těch nejhorších snech. Ale já to bohužel slýchávám i v realitě.

Nenávidím svůj život.

Víš, co se stalo, když mě Luhan doprovázel domů? Řekl, že hvězdy jsou lidé, kteří již zemřeli. Řekl, že ve hvězdách občas hledá i svou sestru...Já dělám to samé s mým otcem. Myslel jsem si, že jsem jediný, kdo to dělá, ale ukázalo se, že nejsem.

Deníčku, řekni, mám mu věřit? Vím, že se tě na to ptám pořád, ale asi to bude proto, že doufám, že mi jednoho dne odpovíš. Ale ty stále mlčíš a necháváš mi v hlavě ten neuvěřitelný zmatek.
Už vážně začínám být zoufalý... Ještě předtím než jsem tě otevřel a začal ti o všem psát, jsem byl v koupelně... Udělal jsem to znovu, deníčku.

Proč nacházím uvolnění jen potom, co se říznu?

Mám výčitky svědomí.

Nevím, jestli je to kvůli mě samotnému, kvůli mému otci, nebo kvůli Luhanovi... chci s tím přestat, ale zároveň ne... Pomáhá mi to, víš? Pokaždé aspoň na chvíli přehluším vnitřní bolest tou vnější. Necítím nic jiného, jen své pořezané zápěstí...

Deníčku, potřebuji pomoct.

Absurdní, že? Říkat, že potřebuji pomoct a přitom každého od sebe odstrkovat. Chci, aby mi někdo pomohl, ale nikomu nedám šanci. Asi si za to můžu sám. Ale ty zase musíš uznat, že jsem se snažil... U několika lidí jsem se snažil najít pomoc a nebylo mojí vinou, že oni udělali přesný opak a srazili mě ještě více na dno. Nemůžu za to...

Vlastně asi ano.

Kdybych nebyl tak moc zoufalý, lépe bych se rozmyslel, na koho se upnu. Jsem zoufalý pořád, ale nechci se znovu spálit. Proto se nechci s Luhanem nijak zaplétat. Ačkoli se zatím chová úplně jinak než ti předešlí " kamarádi"... Ale to nic neznamená. Tehdy bych mu uvěřil téměř okamžitě. Ovšem znovu tu samou chybu neudělám.

Ale proč mi přijde, že ji právě teď stejně dělám?

Něco uvnitř mi říká, že už jsem mu propadl. Je to ta zoufalá část, která věří ihned každému. Ale tahle část je už o dost menší než ta druhá, která tvrdí opak....

Ach, deníčku. Pořád se jen opakuji... Už musím být vážně otravný, že?

Promiň.

Taky bych ti chtěl spíše psát něco veselého, jako to dělá spoustu jiných lidí, co si také deníky píšou. Jenže mě se nic veselého v životě neděje...

Přesto věřím, že jednou přijde den, kdy ti budu něco psát s úsměvem na tváři a ne se slzami v očích, jako tomu zatím pokaždé je.

Věřím tomu... 

Stáhne si rukávy co nejvíce to jde a zády se opře o svou skřínku. Proč tady ještě není?
Pohledem přejíždí všechny studenty, kteří procházejí školní chodbou a odebírají se do svých tříd, a snaží se najít toho, koho si myslel, že potká buď rovnou před školou, nebo až u své skřínky. Ale nikde není. Asi ještě nepřišel. Vlastně ani neví, proč tu na něho čeká. Třeba je už ve třídě.

Zakroutí hlavou. Ne, to si nemyslí. Pravděpodobně jde jen trochu později. Ale nebylo by v tom případě lepší na něho počkat u jeho skřínky? Možná, že bylo, ale ta jeho je v části, kde je mnohem více lidí a tam by se rozhodně necítil nejlépe.

Že by tu na něho čekal kvůli tomu, že se bojí jít sám do třídy? A proto půjde s někým, koho se bojí ještě více? Nebo nebojí?

Wook tiše zaúpí a rozhlédne se kolem sebe. Nenávidí, když nemá co dělat. Pokaždé začne přemýšlet nad různými věcmi a to se mu nelíbí.

Vlastně by možná bylo nejlepší, kdyby jej Luhan dnes neviděl. A ani zítra. Známky včerejšího střetu s jeho matkou jsou dost dobře viditelné a to nejen na jeho obličeji. Ale ty ostatní šrámy jsou bezpečně schovány pod tenkou látkou školní uniformy. A stejně tak i jeho dlouhé rukávy dokonale zakrývají další o něco horší šrám na jeho zápěstí. Neví, jak to bude Luhanovi vysvětlovat. Toho zápěstí si nevšimne, ale modřiny na svém obličeji nezakryje. A on si je jistý, že to bude Luhan řešit. Nebo... je možná jen hodně naivní? Být si jistý něčím takovým... Skoro to zní, jakoby si byl jistý, že na něm Luhanovi skutečně záleží. Možná ano, ale on tomu nevěří. Tedy, alespoň tomu věřit nechce.

„Dobré ráno. Čekáš tu na mě?“ Ryeowook odtrhne pohled od země a zadívá se na osobu, která právě přišla.

„A-asi jo,“ vydechne Wook. Ulevilo se mu, když uviděl Luhanovu tvář. Hned se cítí bezpečněji. Už se začal obávat, aby se kvůli němu znovu nedostal do konfliktu s Kaiem a Sehunem.

„Co to máš na tváři?“ zděsí se Lu, když si všimne rudých modřin na Ryeowookově obličeji, „pojď na světlo,“ řekne, jelikož hnědovlásek stojí zrovna v pruhu stínu, takže na něho není tak moc vidět.

„To nic není,“ zamumlá Wook a sklopí hlavu, ovšem blonďák jej vzápětí lehce chytí za bradu a donutí jej se mu podívat do očí.

„Kdo ti to udělal?“ pokrčí obočí a zlehka jej pohladí po tváři, ale hnědovlásek ucukne.

„N-na tom nezáleží,“ řekne a povzdechne si, „půjdeme?“ optá se tiše, načež se jednoduše rozejde chodbou ke třídě. Luhan se ještě chvíli zděšeně dívá na jeho vzdalující se záda, poté se konečně hne z místa a chlapce dohoní.

„Byl to Kai? Nebo Sehun?“ naléhá, ale odpovědí mu je pouhé pokroucení hlavou. Lu se zamračí. Včera jej přeci doprovodil až domů, takže ani Kai, ani Sehun to být nemohl. Dnes ráno mu to také udělat nemohli, jelikož je vidět, že rány nejsou tolik čerstvé. Tak kdo tedy? Vždyť byl celou dobu doma, nebo ne snad? Nešel by ven. Má strach. Takže byl doma jen se svou matkou, tak kdo-

„Udělala ti to tvoje matka?“ vyhrkne a Ryeowook se na něho vyděšeně podívá. Co má říct? Pravdu? Nebo to popřít? Ovšem ať už řekne cokoli, Luhanovi je z jeho pohledu jasné, že má pravdu.

„Proč jsi mi neřekl, že tě bije i vlastní matka?“ vytřeští oči a dychtivě čeká na odpověď.
Ryeowook si skousne ret a zakroutí hlavou. „Neznám žádný důvod, proč bych ti to měl říkat,“ šeptne si spíše pro sebe, „vlastně to byla spíše nehoda,“ řekne tentokrát tak, aby jej slyšel i Luhan, načež vejdou do třídy. Okamžitě se téměř natiskne na zeď, nevšímaje si pohledů ostatních, a rychlým krokem se vydá ke své lavici. Luhan se rozejde za tím, ovšem najednou se před ním zjeví Sehun s Kaiem za zády a dlaní jej silně strčí do ramene, čímž ho donutí zastavit. Ryeowook mezitím dojde ke svému místu, odloží si batoh a ohlédne se ve snaze najít Luhana, načež si všimne, že stojí téměř ještě ve dveřích a naproti němu ti dva.

„Uhněte mi z cesty,“ zavrčí Lu a pokusí se projít, ale Sehun do něho znovu strčí a jeho plán tak nevyjde.

„Jen bych ti rád řekl, že ti to dneska všechno vrátíme, tak abys s tím počítal,“ mrkne na něho a výsměšně se usměje.

„Myslíte si, že se vás bojím?“ nadzvedne obočí a oba si přeměří pobaveným pohledem, „nechtěj mě rozesmát,“

Sehunovi párkrát zacuká obočí a dlaně semnke v pěsti. Kai si toho všimne, proto mu položí ruku na rameno, snažíc se jej uklidnit. Nechce, aby Luhana uhodil. Vlastně jejich plán se mu pomstít nebude ani tak o něm, jako spíše o Ryeowookovi.

„Mohl bych prosím projít?“ zeptá se s úsměvem na rtech Lu. Baví ho je provokovat. Baví jej se dívat na jejich rozzuřené obličeje, protože ví, že právě teď oni dva nejsou ti, co mají navrch. Je to on.

Kai párkrát poplácá Sehuna po zádech a donutí jej Luhanovi uhnout. Ten tak v klidu projde, čímž se uleví i Ryeowookovi, který z nich ani na okamžik nespustil oči, zatímco se v duchu modlil, aby mu nijak neublížili.

Když se k Ryeowookovi přiblíží, zastaví se a usměje. „Všechno v pořádku, Ryeowooku?“

„J-jo,“ dostane ze sebe a nepatrně se pousměje, „všechno v pořádku,“

-

Nervózně přechází z místa na místo, prsty si poklepává do svého kabátu a neustále se ohlíží kolem sebe.

„Tak kde jste, vy zmetci?“ řekne si tiše pro sebe a zhluboka se nadechne. Pokud ví, tak mu dnes ráno říkali, že mu dnes vše vrátí, tak proč tu ještě nejsou? Už tu pochoduje nejméně hodinu, ale oni stále nikde. Měl za to, že to jejich "vrácení" bude vypadat asi tak, že přijdou za ním domů a budou se ho pokoušet zmlátit. Nic jiného od nich ani nečeká. Jenže kde nic, tu nic.

„Dáváte si nějak na čas, ne?“ vytáhne z kapsy mobil a podívá se, kolik je hodin, načež jej strčí zpět. Nemůže si pomoct, ale něco mu říká, že ani nepřijdou – a to se mu nelíbí. Říkali dnes a vypadali, že to myslí vážně. Tak kde ale vězí? Kvůli nim se dnes rozloučil s Ryeowookem o něco dříve, aby u toho nemusel být. Doprovodil ho domů a poté se vydal k sobě. Ani Wookovi nic neříkal, jelikož by se akorát znovu obviňoval, že je to kvůli němu a donutil by Kaie zmlátit jeho namísto Luhana.

Blonďák se prudce zastaví a vytřeští oči.

„Ryeowooku!“ když s Wookem došel k jejich domu, zeptal se jej, zda je jeho matka doma. Řekl mu, že není, že dnes bude v práci do noci a potom nejspíš přespí u svého přítel, což znamená, že v tom pravděpodobně nikdo nebude ani teď... tedy... alespoň ne jeho matka.

S Ryeowookovým jménem v mysli se bleskově rozběhne po chodníku. Když Sehun říkal, že mu to vrátí a přitom nepřišli, znamená to tedy, že museli jít za Ryeowookem, který je navíc doma úplně sám.

„Kruci!“ zaúpí Lu a ještě zrychlí. Proč ho to nenapadlo dříve? Mělo mu to dojít!

-

„Jděte pryč, prosím!“ vzlykne zoufale Wook, schoulený strachem a bolestí v rohu svého pokoje, přičemž bezmocně pozoruje Kaie se Sehunem, jak se nemilosrdně prodírají jeho věcmi, rozhazují je všude okolo a ničí je.

„Zmlkni!“ otočí se na něho Kai a rychle se k němu přiblíží, což Ryeowooka donutí se ještě více stáhnout a silně k sobě přitisknout oční víčka. Chlapec nad ním se zasměje, načež jej uhodí do hlavy a tím jej srazí k zemi úplně. V tu chvíli k němu přiběhne malý štěkající chlupáč a začne kolem Wooka čenichat a kňučet.

„Ten pes mi taky pěkně leze na nervy!“ přecedí skrz zuby a napřáhne nohu s úmyslem do psa kopnout, ovšem Ryeowook si toho stihne všimnout, proto si Hyun Kiho hbitě přitáhne k sobě a Kai tak místo do něho kopne do Ryeowooka. Ten vykřikne bolestí a více si k sobě pejska přitiskne.

„Hele, copak jsem to našel,“ ozve se najednou Sehun, „tady náš chudáček si píše deník,“ ukáže Kaiovi rudou knihu a zasměje se.

„Tak se podíváme, co tam píše, ne?“ přistoupí k němu a deník mu vytrhne z ruky, načež jím začne listovat.

„Hm... Proč musím žít takový život? Já chci být jenom šťastný... Ale Ryeowookie.. píšeš tam někde i o nás?“ zeptá se Kai a listuje dál.

„Tady něco je!“ ukáže Sehun prstem.

Deníčku, dnes jsem se Luhanovi omluvil za to, že ho kvůli mě Kai se Sehunem uhodili. Klekl jsem si na kolena a omlouval se... Ale, ale... Tak to jste si až tak blízcí, jo?“ Podívá se na něho Sehun. Kaie se začne zmocňovat zuřivost, když Sehun vysloví slovo "blízcí", proto mu vrazí deník do rukou a několika kroky přejde k Wookovi, aby mu mohl znovu a o dost více ublížit, ovšem v tu chvíli se dveře místnosti rozlétnou a dovnitř vrazí udýchaný a vytočený Lu. Ani na chvíli neváhá, vyhledá pohledem Kaie, okamžitě k němu přijde a silně jej chytí za vlasy a prudce s nimi trhne, aby jej od Ryeowooka odtáhl, načež jej odstrčí tak, až couvne o několik kroků. Postaví se před Ryeowooka, čelem k těm dvěma, pěsti zatnuté v pěst tak silně, až mu bělají klouby.

„Neříkal jsem vám jasně, že se ho už ani nedotknete?!!“ zařve, „Tak neříkal?!!“ přiskočí ke Kaiovi, chytí jej za límec a silně jej praští pěstí do obličeje, až se mu podlomí nohy, jenže Luhan jej stále nepouští a místo toho jej uhodí znovu a ještě silněji. Sehun mezitím, stojí opodál, v ruce stále drží Ryeowookův deník a vyjeveně civí na Luhana, jenž do krve mlátí jeho milovaného člověka. Stejně tak je pozoruje i Ryeowook, který stále drtí v náručí svého pejska a nepřestává plakat. Ani v duchu by jej nenapadlo, že se tady Luhan zničeho nic objeví a znovu mu pomůže. Děkuji...

Nechá Kaie samovolně spadnout na zem a přesune se k Sehunovi. Vytrhne mu rudý deník z rukou, odhodí jej na stůl, a poté chytí Sehuna pod krkem a hrubě jej přirazí ke zdi, až mladší zalapá po dechu.

„Ty parchante... Měli jste přijít za mnou... Proč zase on?!!“ vetře bu do tváře předtím, než jej pěstí udeří do břicha a poté do obličeje. Sehun se za břicho chytí a sveze se k zemi.

Luhan se otočí a dojde k Ryeowookovi, který se na vše dívá s uslzenýma a vytřeštěnýma očima, zatímco nepřestává hlasitě vzlykat.

„Je mi to tak hrozně líto,“ hlesne Lu, když si k chlapci klekne a přitiskne si jej k sobě i přesto, že se jej od sebe Wook pokusí odstrčit, „odpusť mi to, prosím,“ prsty mu vjede do vlasů a pomalu jimi projede. Druhou rukou jej začne hladit po zádech, aby ho uklidnil.
„Už neplakej,“ zašeptá mu do ucha a odtáhne se od něho. Vstane, pohladí jej po tváři a znovu se přemístí k dalším dvěma osobám, jež jsou s nimi v místnosti. Oba k němu zvednou pohled, zatímco se oba drží za bolestivá místa, kam je udeřili blonďákovi pěsti.
„Vstávejte!“ přikáže jim, ale ani jeden se k ničemu nemá a dále se svíjejí na zemi. Luhan se proto sehne, oba je chytí za límce a donutí je se postavit na nohy. Vytáhne je z pokoje ven, sejde s nimi schody, přejde do předsíně, jednoho z nich pustí, aby mohl otevřít vchodové dveře a poté je oba vyhodí ven.

„Ještě jednou se sem vrátíte nebo Ryeowookovi ublížíte, už se vážně neudržím a ublížím vám tak, že si následky ponesete do konce života!“ zakřičí pevným hlasem a zabouchne dveře. Rychle se vrátí zpět do pokoje a přejde k Ryeowookovi.

„Měl jsem přijít dřív,“ zaúpí a skloní se k chlapci, načež mu pomůže vstát.

„Jak jsi věděl, že jsou tady?“ zeptá se Wook hlasem, ve kterém jsou stále znát stopy po pláči.

„Řekli mi, že mi to dneska vrátí... Mělo mě napadnout hned, že půjdou po tobě,“ když se Lu ujistí, že se chlapec udrží na vlastních nohách, dojde ke stolu a popadne jeho deník.

„C-co to děláš?“ zděsí se hnědovlásek, když si Luhana všimne.

„Půjdeš ke mně domů, tak předpokládám, že chceš deník s sebou, ne?“ usměje se a vrátí se k Wookovi.

„P-ůjdu kam?“

„Už tě tady nenechám ani na minutu samotného,“ řekne a sehne se k Hyun Kimu, „a tebe taky ne,“ vezme jej do náruče a zadívá se na hnědovláska, který na něj zírá s pootevřenou pusou. Lu se znovu usměje a přistoupí k němu blíže.

„Nechci, aby ti někdo ubližoval...protože tak ubližuje i mě,“  

9 komentářů:

  1. Nádherně napsané. Téměř už od začátku celé povídky se nutím ke komentování, ale nikdy mi to nijak nevyjde. Omlouvám se. Každopádně jsem si díky tobě zamilovala pátky ještě více xD ale opravdu, tenhle díl... Chudák Wook jak ho zmlátili... Ale jsem ráda, že je Luhan tak chytrý a došlo mu to ^~^ doufám, že se Luhan zamiluje do Wooka a Wook do něj a i SeKai se brzy dají dohromady *_*

    OdpovědětVymazat
  2. Megakrutědlouhý díl... xD A nevím, proč se tobě nelíbí. Mě přijde dost dobrý - a to vážně. ^^
    Nevím, jestli Luhanovi projde to, že si jej vezme k sobě. Wookova matka to jen tak nenechá..
    Těšim se na další díl. ^^

    OdpovědětVymazat
  3. Nadherny dil :-) Miluju pátky diky teto povidce. Skoro se mi chtelo brecet jak Wooka mlatili ale ještě že přišel Luhan :-) Doufam že dalši dil tu bude v ponděli xD

    OdpovědětVymazat
  4. Ach bože...tohle už Sehun s Kaiem opravdu přehnali. Jsou opravdu hodně zbabělí, když si na Luhana netroufnou a mstí se mu přes bezbranného Wooka. Ještě že Luhana napadlo včas, že jsou u Wooka, tak aspoň zabránil tomu nejhoršímu. Snad se po téhle lekci od Luhana vzpamatují a dají pokoj...
    A teď ještě ta Wookova matka. Teda jestli se jí takhle dá říkat. Jak se chová k Wookovi je opravdu na sociálku. Snad to Luhanovi projde, když si Wooka vezme k sobě.
    Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...

    OdpovědětVymazat
  5. Další skvělý díl, zkrátka nemám slov. A s tím dalším dílem... Jak moc musím prosit, aby byl už v pondělí? XD

    OdpovědětVymazat
  6. Chudinka wook ale dobre ze Kai a Sehun dostali tesim se na dalsi dil

    OdpovědětVymazat
  7. Chudacik Wook 😭😭je to kraasne :( uz sa tesim ako si precitam dalsie diely :3 ....lrn mam cim dalej tym viac pocit že to skonci tragicky...ale dufam ze nie 😲😱

    OdpovědětVymazat
  8. Chudacik Wook 😭😭je to kraasne :( uz sa tesim ako si precitam dalsie diely :3 ....lrn mam cim dalej tym viac pocit že to skonci tragicky...ale dufam ze nie 😲😱

    OdpovědětVymazat