Fandom: EXO
Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun
Žánr: Komedie, tajemno, smutné
Autor: MeeKyong
Počet kapitol: 1/?
Tak první díl je tady~ Těšili jste se? Moc vám děkuju za ohlasy u upoutávky^^ Mimochodem...byli jste překvapení, když se to tady objevilo? Trvalo mi dva měsíce, než jsem se rozhodla znovu něco vydat... Každopádně, nápad na tuhle povídku přišel sám při poslechu stejnojmenné písně :D Uvidíme, jestli u vás bude mít úspěch.
No... doufám, že se vám bude díl líbit^^
S
povzdechem na rtech jsem sledoval rychle ubíhající krajinu za
oknem našeho auta. Nebavilo mě trčet už jenom v téhle proklaté
plechové krabici na kolech, a to jsem měl několik dlouhých dnů
trávit zavřený v nějaké chatrči, ke které je nejbližší
město několik kilometrů daleko. Vážně skvělý. Já jsem chtěl
psát a ne být izolován někde uprostřed lesa, kde není široko
daleko ani noha, připojení k internetu nebo obyčejný obchod.
Dokonce mi moji drazí přátelé zakázali si s sebou vzít svůj
notebook, kde jsem mohl alespoň pokračovat ve svém rozepsaném
příběhu. Jsem zkrátka naprosto nadšený z nápadu, že si tenhle
týden, nebo jak dlouho tady máme být, užijeme úplně bez moderní
techniky. Už jen čekám, kdy mi vezmou i mobil.
„No tak,“ šťouchl do mě Chen, „úsměv, chlape! Tohle bude báječnej výlet!“
„Určite ten nejlepší,“ odfrknul jsem a podepřel si hlavu rukou. Chen jen s povzdechem potřepal hlavou a otočil se na Taa.
„Mě se nebude chtít vůbec domů,“ pronesl a mladší se zasmál, „to kromě Kyungsooa asi nikomu,“ podíval se mým směrem, ovšem já radši nijak nezareagoval, místo toho jsem jen zavřel oči, tiše se modlíc, aby tenhle výlet utekl co nejrychleji.
-
Silně
jsem sebou trhl a vytřeštil oči, když mě ze spánku probudil
Chenův pronikavý jásot, hlásající, že jsme již na místě.
Pouze jsem vyslal na jeho adresu pár nemilých slov, načež jsem
znovu zavřel oči a opřel si hlavu o sedadlo.
„Už
nespi, Šípková Růženko! Jsme tady!“ zatřásl mnou Baekhyun,
ovšem ve chvíli, kdy jsem ho spražil přímo vražedným pohledem,
zmlknul a stáhl se, přičemž se jen nervózně uchechtl, „t-tak
my zatím jdeme...je-jestli chceš, můžeš s námi,“ pokrčil
rameny a ve vteřině se ztratil, vylekala jej totiž moje zvedající
se ruka.
Protočil
jsem očima a odepnul si bezpečností pás. Všichni jsou už z auta
venku a z toho, co jsem slyšel, byli z tohohle místa doslova mimo.
Promnul
jsem si své unavené oči. Co těm klukům přijde zajímavé na
jednom obyčejným baráku uprostřed lesa? Kolik zábavy si asi
myslí, že tady zažijou? Nemají tu žádné noční kluby, kina,
restaurace, zábavní parky... vůbec nic, jenom vysoké nezajímavé
kmeny obalené listím nebo jehličím, plus několik minut pěšky
vzdálené jezero. Co je sakra na tomhle zajímavé?
Otevřel
jsem dveře a vylezl ven. Protáhl jsem si své zdřevěnělé tělo,
podrbal se na hlavě a s rukama založenýma na hrudi jsem se
rozhlédl kolem.
„Naprosto
zbytečně vyhozenej čas,“ zaúpěl jsem si pro sebe, přešel k
zadní části auta a z kufru vytáhl svoji tašku. Nic moc jsem si
toho s sebou nebral, pouze několik knih, blok s velkým množstvím
papírů a zásobu tužek. Počítal jsem s tím, že tenhle výlet
strávím zalezlý vevnitř s tužkou a papírem v ruce a budu se
snažit pokračovat ve své rozepsané detektivce. Už je to dost
dlouho, co jsem psal nějaký příběh na papír, ale vzhledem k
tomu, že mi byl notebook nedobrovolně zabaven, nemám na výběr.
Prostě to potom budu muset přepsat, co se dá dělat.
Vykročil
jsem směrem k domu, ignorujíc kolem sebe poskakující idioty,
kterým by mělo být podle občanky už přes dvacet, ovšem podle
jejich chování by o tom většina lidí silně pochybovala. Došel
jsem až ke dveřím a ve chvíli, kdy jsem chtěl vzít za kliku, ke
mně zezadu najednou přiskočil Suho.
„Počkej!“
chytil mě za zápěstí, „půjdeme tam všichni najednou,“ mrkl
na mě a já se zhluboka nadechl, abych zachoval klid.
„Tak
dělejte,“ přecedil jsem skrz zuby se zavřenýma očima.
„Chtěl
sis zabrat tu nejlepší postel, co?“ dloubl do mě a já pouze
hlasitě vypustil všechen kyslík z úst.
„Ne.
Jenom si už chci někam zalízt a psát,“ zamumlal jsem, ovšem to
už mě Suho nijak nevnímal a místo toho se snažil si získat
pozornost všech ostatních.
„Hej,
kluci! Poslouchejte mě!“ zavolal na ně, avšak oni se vesele
bavili dál. Zkusil proto párkrát zatleskat, ale ani to nepomohlo.
Sevřel jsem dlaň v pěst, skousl si ret a nafoukl tváře. Tohle
vážně nevydržím. Teprve jsme sem přijeli a už ztrácím i ty
poslední zbylé nervy. To není dobrý.
„Sakra
lidi!“ zařval jsem po chvíli směrem k ostatním, až Suho
vylekaně nadskočil, „můžete toho na chvíli nechat a jít
sem?!“ hodil jsem po nich zoufalý pohled. Úsměvy se jim v
okamžiku z tváře ztratili a oni jen jeden po druhém poslušně
nacupitali přímo přede dveře.
„No,“
odkašlal si Suho, stále trochu mimo pravděpodobně z mého
výstupu, „teď se půjdeme podívat dovnitř a vybalíme si,
dobře?“
Znovu
jsem si povzdechl a bez jakékoli odpovědi jsem jednoduše dveře
otevřel a vešel dovnitř, přičemž jsem za sebou nechal stát
zmateného Suha s čelistí skoro až u kolen. Je zvyklý, že ho
nikdo neposlouchá, ale i tak ho to vždycky překvapí.
Aniž
bych se rozhlížel kolem sebe, prošel jsem chodbou, otevřel
několik dveří, dokud jsem nenašel místnost, ve které byla
postel. Vešel jsem dovnitř, tašku odhodil na zem a hodil sebou do
čerstvě převlečených peřin. Zabořil jsem do nich celý obličej
a k mým uším vzápětí opět dolehly hlasy mých kamarádů,
kteří byli podle všechno hotoví z každé věci, kterou vidí.
Zaslechl jsem věci jako: „Dívej na tu ledničku!“ „A co
teprve ta židle!“ „A ten stůl!“
Je
mi z nich na nic. A z tý podělaný chalupy taky. I z tý lednice. A
ze židlí. A co teprve z toho stolu! Nezáleží na tom, že jsem
ještě ani jednu z těch věcí neviděl, už teď je nenávidím.
Jestli se v týhle barabizně mám spřátelit s nějakou věcí,
byla by to jedině tahle zpropadená postel, která je měkčí, než
se původně zdála. Možná bych mohl celý ten ''výlet'' prospat a
pak prostě zase jet domů, do města mezi lidi. Jo, to je dobrý
nápad.
Nevím,
jestli to bylo tou šílenou nudou a znechucením, nebo jsem byl
prostě jenom pořád unavený z auta, ale najednou jsem nad sebou
ztratil kontrolu a usnul. Nemám tušení, jak dlouho jsem spal, ale
vím, že když ke mně do pokoje pak vlítnul Kai s tím, jestli s
nimi nechci ven, bylo ještě světlo. Vlastně moc světla. Kaie
jsem odpálkoval a když se mi podařilo ho dokonce dostat i ven za
dveře, vstal jsem, dveře zamkl, přešel k oknům a naštvaně
zatáhl závěsy, až jsem si říkal, abych je neutrhl. Vím, že za
nic nemůžou, ale když mám prostě špatnou náladu, tak všechno,
co se mi dostane pod ruku, se může bát toho, jestli se z těch
rukou dostane v původním stavu a nebo – což je pravděpodobnější
– zůstanou už navždy něčím, co ani nemá název. Jsem prostě
takový. Nemůžu za to.
Došel
jsem znovu k posteli a padl do ní stejně jako předtím. Rukama
jsem objal polštář a vydechl, přičemž jsem zavřel oči. Byl
jsem oblečený, takže peřinu jsem nechal tam, kde byla. Navíc
bylo léto, tudíž chladno vážně nebylo.
Teď
už mi ale nešlo usnout tak snadno, jako když jsem si poprvé lehl.
Musel jsem pořád tak nějak přemýšlet nad tím, jak se tady budu
moct zabavit. Spánek asi přeci jen nepůjde, i když jsem si to ze
začátku myslel. Už teď nemůžu usnout a nudím se snad ještě
víc.
Otevřel
jsem oči a posadil se, když mi došlo, že jsem tady teď vlastně
sám. Oni šli přece někam do tý nudný přírody, takže tady
nikdo není. Proč toho nějak nevyužít?
Odhrnul
jsem peřinu a přehodil nohy přes okraj postele. Zvedl jsem se,
přičemž jsem se musel i protáhnout, jinak bych se asi nehnul.
Podrbal jsem se na hlavě a s povzdechem se rozešel ke dveřím.
Vyšel jsem na chodbu a přemýšlel, kam dál. Tenhle barák je
docela nudnej. Když se podívám na jednu stranu, je tam ta kluky
tolik obdivovaná kuchyň a pak něco, co by asi měl být obývák.
A na druhé straně vidím jenom další dveře, které vypadají,
jakoby je někdo nakopíroval. Podlaha není nijak zvláštní, navíc
(světe div se) je taky ze dřeva, jako devadesát procent týhle
chatrče. Vážně netuším, co se na tom klukům líbí. Dýchá z
toho stáří a nic jiného. Já mám radši ty moderní věci, jako
sklo všude možně, minimum dřeva, z většiny kov, všechno
sladěné barvami a hlavně...DEKORACE! Pro Kristovy rány, vždyť
tady snad jediná dekorace jsem právě teď já, a to si ani nijak
nefandím, co se vzhledu týče! Chtěl bych poznat toho, kdo tenhle
barák zařizoval. Určitě si s tím moc práce nedal. Nebo naopak
dal a tohle je podle něho to nejlepší, co mohl vymyslet. No, možná
je nakonec lepší, že se s ním neznám. Vlastně ani nevím,
jestli tady ten dotyčný pořád žije a teď je třeba někde na
dovolené, nebo jestli bydlí jinde a tady to má jenom na pronájem
pro exoty, jako jsou ti, se kterýma tady jsem, a nebo jestli už
třeba nezemřel. Je hodně možností a já ani nevím, proč nad
tím vůbec přemýšlím. Přece tady nechci být, že? Tak proč se
o něco takovýho zajímám? Možná to bude tím, jak mi už to
dřevo leze na mozek. Jo, určitě. Může za to dřevo.
Pomalu
jsem procházel chodbou a rozmýšlel se, do kterého pokoje vejdu.
Bylo jich tady asi sedm a všechny byly v jedné chodbě. Bylo celkem
těžký se rozhodnout, když si všechny ty dveře byly podobné jako
vejce vejci.
Došel
jsem až nakonec, kde jsem si řekl, že prostě vlezu do všech
pokojů, které tady jsou, a vezmu to postupně. Otevřel jsem tedy
ty první dveře odzadu a vešel dovnitř. Rozhlédl jsem se a
zamračil se.
„Postel,
okno, stůl, skříň...to nemůžou bejt trochu originální?“
vydechl jsem znechuceně. I v ubytovnách se přeci každý pokoj
nějak (ačkoli někdy vážně jenom trošku) liší od těch
ostatních. Ale tenhle? Přijdu si, jako bych se vrátil tam, odkud
jsem vyšel.
S
pokroucením hlavy jsem se otočil a pokoj opustil. Přešel jsem k
dalším dveřím. Otevřel je, koukl dovnitř a zklamaně jsem dveře
zase zavřel. Další kopie.
Prošel
jsem takhle další dva pokoje, když v tom jsem najednou zaslechl
něco, co mě docela zaskočilo.
„Co
to je?“ pokrčil jsem obočí a otočil se od pokoje, do kterého
jsem se právě chystal vejít a pronést na jeho ''jedinečnost''
pár poznámek. Díval jsem se směrem, kterým jsem to divné
''cosi'' slyšel. Chvíli jsem čekal, ale když se to už znovu
neozvalo, připsal jsem to jen na seznam mých nudou vyvolaných
halucinací. Nejdřív přemýšlím o tom, kdo navrhoval tenhle dům
a pak uslyším něco, co by se dalo přirovnat ke knížce, která
spadla na zem. Hrabe mi, toť vše.
Pokrčil
jsem rameny a konečně nakoukl do toho pokoje. Už jsem se musel
pohrdavě pousmát. Vážně jsou všechny na oko stejné.
Přešel
jsem k pokoji, který byl vedle toho mého. Otevřel jsem dveře,
připraven na další výtisk z kopírky. Můj úšklebek na rtech
ale zmizel ve chvíli, kdy jsem před sebou uviděl něco úplně
jiného, než bylo za těmi ostatními dveřmi. Tady nebyla postel,
okno, skříň a stůl...teda, všechno kromě postele tady bylo, ale
rozhodně ne tak, jako v těch ostatních pokojích. Tady bylo mnohem
víc věcí. Starých věcí. Připadalo mi to, jako bych vyšel na
půdu k mojí babičce, až na to, že tohle není půda, ale pokoj
vedle mého a taky že moje babička nemá půdu. A já taky už pár
let nemám babičku. Zemřela. Na infarkt. Bylo to docela rychlý.
Ani to necítila. Spala.
„Odpočívej
v pokoji, babi,“ usmál jsem se trochu nervózně a podíval se ke
stropu, jakože k nebi. Moje babča mě neměla zrovna v lásce. Byl
jsem zlobivé vnouče a ona nikdy nebyla nadšená, když mě musela
hlídat. I teď mě určitě proklíná a vůbec nesejde na tom, že
je v nebi. No...ale tohle všechno je vedlejší. Zase na mě působí
to dřevo. Jo, dřevo škodí zdraví, nekupujte ho.
Znovu
jsem pohledem přelétl přes předměty, které se v tomhle pokoji
nacházely. Byly tu spousty obrazů, dva šicí stroje, jeden mlýnek
na kávu, starý telefon, polorozpadlé židle, police s dvěma
vystavěnými hrnky, váza a dalších několik věcí, který nikdo
v mém věku asi nezná. A asi ani ve věku mých rodičů. A možná
i prarodičů...sakra, jak starý ty věci jsou?! I kdybych řekl z
roku raz dva, pořád bych jim přidával na mládí.
Fajn,
možná přeháním, ale vážně ty věci neznám. Ale kromě toho
všeho, je tady kniha. Uprostřed pokoje. Na zemi. Asi dva metry
přede mnou. Kniha, která na sobě asi jako jediná (ze všech těch
věcí tady) nemá aspoň deseti centimetrovou vrstvu prachu. Tahle
má asi jenom sedm.
Kdo
ví, proč mě zrovna tahle kniha uchvátila ze všeho nejvíc. Možná
kvůli té ne tak silné vrstvě prachu, nebo protože leží
uprostřed podlahy a nebo prostě proto, že já sám knížky píšu
a vydávám.
Přešel
jsem k ní a zvedl ji ze země. Abych si mohl přečíst název,
musel jsem sfouknout všechen ten prach na ní. Ve chvíli, kdy jsem
to udělal, jsem toho docela zalitoval. Přišlo mi, že místo ode
mě, ten prach letěl přímo na mě, do mého obličeje a já ho
vdechl snad ještě ve větším množství, než v jakém tam vůbec
původně bylo.
Křečovitě
jsem sevřel víčka a rozkašlal se, zatímco jsem si knihu držel
asi metr od sebe (a to že mám ruce dost krátký). Lapal jsem po
čistém vzduchu a když jsem se konečně po nějaké chvíli
uklidnil, oči jsem otevřel a knížku si k sobě znovu přitáhl.
Překvapilo mě, když jsem uviděl, že na jejím obale není žádný
název, ani jméno autora. Proč? Tohle je přeci napsané na všech
knížkách, ne?
Když
jsem tu knížku otevřel, nečekal jsem, že bude zevnitř popsaná.
Jak může mít děj knížka, která nemá název? Nevím jak, ale
nějakým způsobem jsem nemohl odtrhnout oči od prvního odstavce.
Přečetl jsem první větu a pak už jsem nemohl zastavit. Chytlo mě
to, ačkoli tahle knížka je podle všeho spíše komedie, které já
obvykle nečtu. Vlastně je nečtu vůbec. Sám píšu detektivky,
které s komedií nemají ani vzdáleně nic společného.
I
přesto jsem se však rozhodl, že si knížku přečtu. Když nic,
tak mi to aspoň zabije trochu času, který musím trávit zavřený
v tý dřevěný krabici, že?
Lol Kyungsoo rebel :-DDD. Tahle povídka mě hodné zaujala moc se mi líbí. Strašné se těším na další díl :-D :-D .
OdpovědětVymazatTaak Kyungsoo je tu vážne OOC... :D ale veľmi sa mi to páči..zatiaľ je to vážne napínavé....a tá kniha...omg...chcem vedieť o čom je... :3 ...teším sa na ďalšiu časť :)
OdpovědětVymazatPerfektní už se těšim na další díl .
OdpovědětVymazat