Smích z vedlejšího pokoje // Part. 2

Fandom: EXO

Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun

Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 2/?

Měla bych se zase přinutit něco napsat, nebo to za chvíli dopadne tak, že bude mezi díly větší prodleva... No, pokusím se tomu zabránit ;) :D Užijte si to^^

Ta knížka mě zaujala natolik, že jsem si ji nakonec vzal k sobě do pokoje a vlezl s ní do postele. Nikdy jsem žádnou takovou knihu nečetl. Vždycky to byly jen knihy plné krve a násilí. Takové mě bavily nejvíce, ale vážně mě ještě nenapadlo, že by se mi mohla líbit i nějaká, která je od těchto naprosto odlišná.

Ty scénky a momenty v ní jsou někdy tak moc vtipné, že se tu směju jako idiot, který nemá soudnost. V tuhle chvíli jsem vážně moc rád, že jsem tady sám. Kdyby mě totiž někdo slyšel, pravděpodobně by šel okamžitě hledat telefonní číslo do blázince. Ne, že bych se smál až tak moc, ale u mě to prostě není zvykem. Sám se tomu dost divím.

Kdo něco takového sakra mohl napsat? Ten děj je vážně skvělý, ačkoli není ničím nijak zvláštní. Je to o mladém chlapci, který ihned po ukončení střední školy odjel do zahraničí, aby mohl dál studovat. Jediný zádrhel je ten, že jeho angličtina je snad ještě mizernější, než si původně myslel. Takže se snaží domlouvat rukama, nohama, hlavou, boky a nebo třeba prsty. Je to vážně něco! Říkám si, že je možná dobře, že na obalu té knížky nebylo nic napsáno. Zaujme vás to tak ještě více, než kdyby tam něco bylo. Takhle jste akorát tak zvědaví a prostě se do toho začtete. Autor byl jistě velmi chytrý, když tohle vymýšlel.

Četl jsem už asi něco přes hodinu a když jsem otáčel další na stránku, všiml jsem si, že do konce jich už nezbývá tolik. Chtěl jsem zbývající stránky spočítat, ovšem jakmile jsem otočil na další, stránka byla naprosto čistá. Žádný další text, jen prázdný list.

Vykulil jsem oči a začal knihou rychle listovat, abych hned na to zjistil, že všechny další stránky jsou také prázdné.

„Co to..?“ posadil jsem se a přečetl si poslední větu, která byla v knize napsána.

„Když tam na něho všichni tak zírali, došlo mu, že nejspíš zabočil do špatné místnosti.“

Tohle přece nemůže být konec! Nedávalo by to ani trochu smysl. Vždyť ten kluk se akorát přestěhoval do nového bytu a ještě nemá vůbec vyřešené to, co řešení rozhodně potřebuje!

„To si ze mě snad děláte srandu...“ hlesl jsem zoufale, knížku zavřel, opřel se o stěnu, zaklonil hlavu a zavřel oči, „ta kniha není dokončená,“ vydechl jsem a prsty si zajel do vlasů. Proč je nedokončená?! A proč jsem ji musel najít?! Proč jsem ji začal číst?! A proč musí být krucinál tak skvělá?!

Hlasitě jsem zaúpěl, knihu odhodil na noční stolek a zahrabal jsem se do peřin, do kterých jsem potom jednou zakřičel, abych se zbavil toho vzteku, zklamání a smutku zároveň. Jsem výbušný člověk, vím to o sobě, ale zároveň mě hodně věcí dost zamrzí. Jako třeba tahle zpropadená knížka, která ani nemá právo na to být tak skvělá.

Čím jsem si tohle zasloužil? Konečně tady na tomhle místě, které je naprosto odříznuté od světa, najdu něco, co mě vážně zabaví, a ono se to nakonec takhle zkazí! Proč?!

Vyskočil jsem z postele, popadl knihu a rozzuřeně jsem vylétl z pokoje, načež jsem okamžitě zahnul doprava a zapadl do vedlejšího pokoje, kde jsem knihu našel. Přešel jsem až dozadu a tam jsem pak knihu položil na jeden z menších dřevěných stolků, které tam stály, nebo spíš byly podepřené ''čímsi'', aby nespadly, protože oběma chyběla aspoň jedna noha. Jak už jsem říkal – ty věci snad zažily i dinosaury.

„Že já sem vůbec lezl,“ přecedil jsem skrz zuby, založil si ruce na hrudi a vydal se zpět ke dveřím. Vyšel jsem na chodbu a dveře zavřel. Už po několikáté jsem zakroutil hlavou a povzdechl si. Vážně by mě zajímalo, co jsem komu provedl, že tady teď musím takhle trčet. Je to otrava.

Vydal jsem se do kuchyně, teda pokud se tomu tak dalo říkat. Jediné, co v ní kuchyň vzdáleně připomínalo, byla lednice, dřevěná linka, maličký dřez a dvě varné plotýnky. Doufám, že aspoň v těch skříňkách budou hrnky a talíře z keramiky a ne ze dřeva. Nerad bych si zadřel třísku.

Otevřel jsem lednici, abych se podíval, zda máme něco, z čeho bych mohl přežít. Musel jsem se usmát, když jsem tam našel několik jogurtů, které kluci nakoupili do zásob. Je tady sice ještě kupa dalších věcí, ale ten jogurt mi teď docela přijde k chuti.

Vzal jsem si tedy jeden s příchutí lesních plodů a ledničku znovu zavřel. Očima jsem vyhledal šuplík, ve kterém bych snad mohl najít příbor, který by mohl být jakýkoli, jen ne dřevěný.

K mému štěstí tam takový byl. Sáhl jsem po něm a pustil se s chutí do toho jogurtu. Chvíli jsem tam jen tak stál a opíral se o linku, ale pak mi došlo, že bych se mohl třeba i posadit. Odstrčil jsem se tedy od oné linky a rozešel se k jídelnímu stolu, když v tom jsem uslyšel něco, co mě donutilo prudce zastavit.

Co to je? Pomyslel jsem si a podíval se směrem, kterým ten zvuk šel. V jedné ruce jsem strnule držel lžičku a v té druhé kelímek s jogurtem. Obočí jsem měl pokrčené a rty mírně pootevřené. Čekal jsem, zda se to ozve znovu.

Netrvalo dlouho a skutečně jsem to opět uslyšel. Bylo to něco jako...smích? Ano, smích, o kterém nemám ponětí, čí je. Podle všeho mám být v domě sám – kdyby se už kluci vrátili, věděl bych o tom. Oni totiž nedokážou ani předstírat, že někde nejsou. Jsou tak hluční a ukecaní, že to prostě nejde skrýt. Ale co víc – tohle určitě není smích někoho, koho znám. Tenhle hlas je poněkud hluboký.

Odkud jde?

Odložil jsem jogurt i se lžičkou na linku a v menším přikrčení jsem se rozešel kuchyní směrem na chodbu. Srdce mi buší do hrudi a já se snažím být co nejvíce potichu. Vůbec netuším, kdo se tady tak nahlas směje a už vůbec co tady vlastně ten někdo dělá.

Vyšel jsem z kuchyně a ocitl se na chodbě. Ten smích se pořád ozýval a já poznal, že ten (podle všeho) muž je v jednom z těch pokojů. Zastavil jsem se a poslouchal dál. Ten smích nebyl tak moc daleko, což znamená, že není v žádném ze zadních pokojů, nýbrž z těch předních.

Pomalu jsem kladl nohu před nohu a posouval se tak rychlostí menší, než jakou se pohybuje želva. Ústa jsem si zakryl dlaní, abych přes svůj zběsilý dech mohl dále naslouchat hlasu toho nezvaného hosta.

Jak jsem tak šel, pokaždé, když jsem se přiblížil k nějakým dveřím, naklonil jsem se k nim, abych zjistil, zda právě za nimi ten člověk náhodou není. Prošel jsem kolem pokoje, který jsem si zabral já, a téměř přitiskl ucho ke dveřím toho vedlejšího. Nějakou chvíli se zase nic neozývalo, avšak po chvilce jsem zaslechl, jak se někdo tiše zasmál.

Teď už jsem ale místo strachu byl spíše naštvaný. Za těmi dveřmi, u kterých právě stojím, je člověk, který v týhle chatrči právě teď nemá vůbec nic dělat. To já a moji přátelé máme (bohužel) tuhle barabiznu pronajatou a já vážně nesnesu to, když mi někdo leze do mého teritoria, což tenhle půdo-sklad vedle mého pokoje právě je. Tedy nejen tenhle pokoj, teď je moje teritorium celý ten dům.

Rozhodl jsem se, že tu osobu prostě vyhodím. Co jiného mi zbývá? Na kluky se mi vážně čekat nechce. Vzal jsem tedy za kliku a dveře začal pomalu otevírat. Klepáním jsem se ani neobtěžoval – to on je tady ten nezvaný, že?

Když jsem dveře úplně otevřel, uviděl jsem na jedné ze židlí, které tam byly nahrnuté v rohu, sedět muže, který nemohl být o moc starší než já. V dlaních držel tu knihu, kterou jsem si před tím četl i já. Tu knihu, která není dokončená. Na rtech měl usazený široký úsměv a do knihy byl plně zabrán. Jednu nohu měl přehozenou přes tu druhou a vypadal, jako by o mě vůbec nevěděl. Teprve až když jsem udělal krok vpřed, zvedl ke mně svůj pohled, ovšem netrvalo to déle, než dvě sekundy, a pak se znovu začetl. Já se už-už nadechoval, že něco řeknu, ale když jsem viděl, že nijak nezareagoval, uzemnilo mě to. Rozhodil jsem rukama a pohoršeně vzdechl. Dělá si ze mě srandu?

„Promiňte, pane,“ řekl jsem trochu pichlavě, „můžu se zeptat, kdo jste a co tady děláte?“ ruce jsem si založil na hrudi a jednou nohou tiše podupával na místě.

Hnědovlasý muž, který seděl několik metrů ode mě, jen přetočil stránku a pokračoval v té své ignoraci na mě mířenou.

Párkrát mi zacukalo obočí, „mluvím s váma,“ snažil jsem se nezvyšovat hlas, ale tomu chladnému podtextu jsem nedokázal zabránit. Muž se na mě znovu podíval, ale nic neřekl. Pouze se ušklíbl a rozhlédl se po pokoji. Já stále čekal, zda mi nějak odpoví, ovšem pořád nic. Muž se jen trochu zavrtěl na oné židli a četl dál. Začínal jsem přemýšlet, jak moc nevhodné by bylo to, kdybych po něm hodil něco ostrého – třeba by se pak ozval.

Udělal jsem další dva kroky k němu a trochu se předklonil, „mlčíte naschvál, nebo jo?!“ zavrčel jsem a on se na mě zase podíval. Chvílemi se mi zdálo, že se dívá spíše skrze mě než na mě. Nicméně teď se na mě díval o něco déle, což mě aspoň trochu mohlo ujišťovat v tom, že nejsem neviditelný. Asi poslední minutu si tak totiž celkem připadám.

Muž natáhl krk a lehce se nahnul. Upřeně se mi díval do očí, až mi trochu připadalo, že mi je doslova propaluje.

„Zeptám se znova...kdo ksakru jste?“ napřímil jsem se a nadzvedl obočí. Muž se znovu rozhlédl kolem, pak se podíval i za sebe a nakonec zase na mě. Tvářil se, jako by byl docela dost překvapený a zmatený zároveň. Jednou rukou pustil tu nedokončenou knihu a ukázal na sebe ukazováčkem.

„Já?“ musím uznat, že vypadal trochu roztomile, když měl tak vykulené oči a otevřené rty. Ale všechno tohle stranou – teď jsem přeci naštvaný a pohoršený.

„Ne, ten za váma,“ protočil jsem očima, když se ten idiot vážně otočil. Byla za ním velká skříň a pak už jenom zeď. Vážně...proč se pokaždé ten dotyčný, kterému tohle řeknu, skutečně otočí? Jakoby snad nebylo jasný, že za ním nikdo není.

Odložil knihu vedle sebe na další židli a pomalu vstal. Já trochu couvl a nervózně jsem polkl, když jsem uviděl, o kolik je vyšší než já. Ovšem i nadále jsem si držel svou naprosto mrzutou a povýšeneckou masku, ačkoli bych řekl, že to bylo poměrně zbytečné, zvláště potom, co přede mnou začal mávat rukama a luskat prsty. Přemýšlel jsem, komu z nás dvou tady z toho dřeva hrabe více.

„Je vám dobře?“

Zastavil se a svěsil ruce podél těla, „ty mě vážně vidíš?“ vyhrkl zmateně.

„Aha, takže mi si už tykáme...“ řekl jsem, „ale jo, vidím tě. Neměl bych snad?“ zavrtěl jsem otráveně hlavou. On ale pořád vypadal, že je tak nějak mimo, „tak řekneš mi už, kdo-“

„Jak to, že mě vidíš? Proč? A ty mě i slyšíš? Jak je to možný?“ začal chrlit otázky, přičemž na mě pořád zíral tak, jako bych snad byl duch.

„Ježišmarja, jasně že tě vidím! Proč bych tě jako neměl vidět?! Jseš snad nějak narušenej a oblíkl sis na sebe plášť, kterej sis myslel, že tě zneviditelní?!“ na tohle jsem vážně neměl. Ten chlap si ze mě prostě dělá srandu a já na to nemám náladu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se místo toho, aby mi nějak odpověděl. Asi mě ani neposlouchal.

„Já se ptal první,“ podotkl jsem, „kdo kruci seš a co tady děláš?“

„Já tady bydlím,“ rozhodil rukama, „a na to, kdo seš a co tady děláš, bych se měl ptát spíš já tebe,“ bydlí tady? A najednou už není narušenej, ale naopak docela vážnej? Přišel jsem o něco?

„A-ale ty tady nemůžeš bydlet,“ ušklíbl jsem se, „protože já a moji kamarádi jsme si to tady pronajali na několik dní,“

„Jo, to nejste první ani poslední,“ pokrčil rameny a mě už pomalu začalo být nepříjemné to, jak ze mě ani na vteřinu nespustil ten svůj vyjevený pohled.

„Mám snad něco na obličeji, že na mě pořád tak zíráš?“

„Jak je možný, že mě vidíš?“ zeptal se znovu. Povzdechl jsem si a tiše zaúpěl.

„Je. Tady. Snad. Nějakej. Důvod. Proč. Bych. Tě. Neměl. Vidět?!“ nevím, jestli jeho tohle baví, ale mě teda docela určitě ne.

„No tak o pár důvodech bych věděl,“ přivřel oči a začal mě pomalu dokola obcházet. Já jen zůstal stát a díval se do stropu. Ten kluk je zkrátka magor, který utekl někomu z domácí péče. Sice nemám ponětí, jak se sem dostal, ale pak na to určitě přijdu.

„Vážně?“ vydechl jsem nezaujatě, „a o jakých třeba?“

„Tak například to, že mě nikdo jiný nevidí,“ chodil kolem mě tak pomalu, že mi přišlo, že cítím na svém těle každé místo, kam se jen podívá.

„A dál?“

„Nikdo mě neslyší,“

„Dál?“ zamručel jsem.

„Nikdo se mnou nemluví,“ teď byl přímo za mnou a já úplně cítil, jak mi očima propaluje díru mezi lopatkami, „nikdo o mně neví,“

„A není to trochu smutný?“ řekl jsem, jakoby mě to snad vážně zajímalo.

„Vzhledem k tomu, že jsem to, co jsem, ani ne,“ znovu stál přede mnou a díval se mi do očí. Ruce si strčil do kapes a pousmál se. Nevěděl jsem proč.

„A co jako seš?“ hluboce jsem se nadechl a zase vydechl, abych dal najevo, jak moc otrávený, mrzutý a nezaujatý jsem.

„Tak nějak...“ zase pokrčil rameny, „...jiný,“