Smích z vedlejšího pokoje // Part. 4

Fandom: EXO

Postavy: D.O, Chanyeol, Suho, Tao, Chen, Baekhyun

Žánr: Komedie, tajemno, smutné

Autor: MeeKyong

Počet kapitol: 4/?

Enjoy.

„Tohle je dost blbej nápad,“ zašeptal jsem směrem k Chanyeolovi, který šel jistým krokem k posteli, ve které spal Tao. Já byl skoro přilepený na dveřích a snažil jsem se být co nejvíce potichu, protože ať už v noci vzbudíme kohokoli, je docela určitě jasné, že z toho nemůžeme vyváznout bez zranění. Ovšem tenhle ten Chanyeol řekl, že mi chce něco ukázat. Nevěděl jsem co, dokud jsme nevešli do tohohle pokoje a on se nepostavil vedle spícího Taa.

Podíval se na mě a znovu se usmál. Nevím, proč to pořád dělá, ale upřímně...vůbec mi to nevadí.

Zavrtěl jsem hlavou a rukama se mu snažil naznačit, že bude nejlepší, když odsud ihned vypadneme. Jenže on mě samozřejmě nijak nevnímal a jednoduše se k Taovi sklonil. Já už začal sahat po klice a pomalu otevírat dveře, když v tom najednou Chanyeol něco křikl a já myslel, že omdlím na místě.

„VSTÁVEJ! NO TAK! VZBUĎ SE!“ křičel na něho dál a já už byl na chodbě a dovnitř jsem koukal jen zpoza dveří. Srdce mi bušilo šílenou rychlostí a snad jsem v tu chvíli ani nedýchal. Čekal jsem, kdy Tao vyletí a začne se kolem sebe ohánět. Až mě najde a dá mi takovou nakládačku, že na to nezapomenu ani v dalším životě. Čekal jsem řev, nadávky, pěsti, výhružky, všechno! Jen ne to, že to s Taem ani nehne.

S vykulenýma očima jsem se podíval na Chanyeola, který už dávno hleděl mým směrem, na tváři měl ten svůj sladký úsměv a nadzvednuté obočí.

„Takže...teď už mi budeš věřit, když ti řeknu, že mě ostatní neslyší?“ zeptal se mě a já nebyl schopný odpovědět. Pořád jsem nemohl pochopit, jaktože Tao pořád spí, i když tady ten chlap řval tak, že by to probudilo i mrtvýho.

Jestli ho vážně neslyšel... proč ho teda slyším já? Proč ho vidím? Proč s ním můžu mluvit? V hlavě jsem měl stovky otázek bez jediné odpovědi. Ještě chvíli jsem na toho kluka před sebou nevěřícně zíral, a pak jsem se prostě otočil a vydal se zpět do svého pokoje. Tlukot mého srdce se pořád neuklidnil. Co se to tady sakra děje? Kdo je zač?

Ve svém pokoji jsem dopadl na postel, ruce s propletenými prsty jsem měl položené v klíně, pohled zabodnutý v podlaze, ústa pootevřená a tep pořád zběsile rychlý. Tohle všechno... děsí mě to.

„Kyungsoo?“ promluvil na mě opět ten, o kterým jsem se za posledních několik minut dozvěděl tolik věcí a přitom ho vůbec neznám.

Neotočil jsem se na něho a pořád jsem se díval do země. To on nakonec znovu dosedl na židli, která byla vedle mé postele.

„Stalo se něco?“ zeptal se a já v jeho hlase slyšel starost a nejistotu. Pomalu jsem k němu zvedl svůj pohled.

„Já...jenom se to snažím pochopit, tak mi dej chvilku, dobře?“ hlesl jsem a povzdechl si.

„Takže mi věříš?“

„Řekněme, že říkáš pravdu,“ chtěl jsem si to dát všechno do kupy, ale je to těžší, než jsem myslel, „ale proč to tak je? Proč tě vidím jenom já? Proč oni ne?“

„Už jsem ti to říkal – já tady svým způsobem ani nejsem,“ pokrčil rameny.

„Jak svým způsobem? Vždyť tady seš! Nemel žádný blbosti a prostě mi řekni, proč o tobě nikdo neví!“ už jsem se trochu rozčílil, ale spíš to je tím, že jsem tak nějak vystrašený a úplně mimo.

„Nikdo kromě tebe,“ opravil mě a já se musel zhluboka nadechnou a vydechnout, abych tady nevybouchl jako ohňostroj.

„Nikdo kromě mě,“ zopakoval jsem skrz pevně zaťaté zuby, „takže?“

„Půjdeš se mnou ráno někam?“ zeptal se místo odpovědi. Zaúpěl jsem a prsty si vjel do vlasů.

„Sakra posloucháš mě vůbec?!“

„Právě že jo,“ přikývl, „jsi po dlouhý době první člověk, kterýho neposlouchám jenom já, ale i on mě,“

„Tak proč se mě ptáš, jestli s tebou někam půjdu?! To není odpověď!“

„Ale je, to jenom ty o tom zatím nevíš,“ zase se usmál, „pojď ráno se mnou a všechno se dozvíš,“

„A nemůžeš mi to říct prostě teď a tady?“ zakňučel jsem zoufale.

„Neuvěřil bys mi,“ naklonil hlavu na stranu a pousmál se. Byl takhle docela roztomilý.

Zavrtěl jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal.

„Fajn, půjdu. V kolik?“

„Teď jdi ještě spát. Přijdu tě pak vzbudit,“ postavil se a rukou mi naznačil, abych si lehl.

„A kam mezitím půjdeš ty?“ ptal jsem se, zatímco on mě přikrýval peřinou, jako kdybych byl malý kluk.

„Já si půjdu číst,“

-

Probudil jsem se a otevřel oči, do kterých mě ihned praštilo prudké ranní světlo. Možná byl nakonec špatný nápad vybrat si tenhle pokoj, protože očividně na jeho straně vychází slunce nejdříve.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal. Koho? Co? A proč? Chanyeola? Možná. Ale důvod neznám. Třeba je to kvůli tomu, že mi slíbil, že mě vzbudí on sám. Dobře, neslíbil to, ale i tak to řekl.

Vstal jsem a šel jsem rovnou ke dveřím. Když nepřišel on za mnou, půjdu já za ním. Nevěřím tomu, že by tady zase nebyl. To v noci nebyl sen. Jsem si jistý.

Vešel jsem na chodbu a následně přitiskl ucho ke dveřím vedlejšího pokoje. Zadržel jsem dech, abych lépe slyšel, avšak přesto se nic neozývalo. Zamračil jsem se a vzal za kliku. Je tam. Určitě. Musí tam být. Přeci nejsem blázen.

Pomalu jsem dveře otevřel, zatímco jsem v duchu doufal, že ho tam skutečně najdu. Bylo to protože jsem odmítal tvrzení, že Chanyeol je jen mou vytvořená halucinace, nebo protože jsem ho chtěl prostě znovu vidět? To první. Chci si jasně dokázat, že nejsem šílenec trpící nereálnými představami. A ta druhá možnost... ani nevím, jak mě něco takového mohlo napadnout.

Když jsem dveře otevřel, musel jsem se usmát. Byl tam. Seděl na okenní římse a díval se ven. Oddechl jsem si.

„Měl jsi mě přijít vzbudit,“ namítl jsem a asi jsem ho tím vylekal, jelikož sebou prudce trhl a ruku si přitiskl na hrudník.

„Chceš mě zabít?" vyhrkl, načež zatřepal hlavou, „to vlastně ani nejde," dodal ještě potichu, já se o to ale nijak nezajímal. Stejně bych to zase nechápal a vedlo by to k dalším zdlouhavým rozhovorům, ve kterých by měl jasno jenom jeden z nás. No, já bych to nebyl.

„Už je ráno,“ ukázal jsem směrem k oknu, za nímž již jasně zářilo ranní slunce, „v tuhle dobu se lidi budí, víš?“ pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.

„Chtěl jsem si tvoje buzení užít,“ našpulil rty a sklopil pohled. Myslel jsem, že se rozteču.

„Můžeš mě vzbudit zítra,“ navrhl jsem, aniž bych věděl proč vlastně.

„Řekl sis o to sám,“ šibalsky se usmál a já v tu chvíli zalitoval své nabídky.

Povzdechl jsem si, „tak jdeme?“

Zamračil se, „kam?“

„Říkal jsi, že mi chceš něco ukázat,“ připomněl jsem mu a přitom jsem protočil očima. To tak rychle zapomíná?

„No jo, máš pravdu!“ zajásal. Ne, tak nezapomíná.

Došel ke mně a z ničeho nic mě chytil za zápěstí, „jdeme,“

Táhl mě přes celou chodbu a já mu jen tak tak stačil. V předsíni ale zastavil, pustil mě a udělal něco, co jsem nikdy nepochopil.

Našel moje boty, dřepl si a začal mi je nazouvat. Já ze začátku protestoval, ale on mě umlčel tím, když mi řekl, že zbytek domu ještě spí a že jestli je chci vzbudit, tak ať klidně pokračuju.

Zůstal jsem stát a čekal, až mi dováže tkaničky i na druhé botě. Připadal jsem si trapně a tak nějak neschopně, ale nemohl jsem za to. To on mi nedovolil nic udělat.

Když mi tkaničky dovázal, vzpřímil se, usmál se na mě a znovu mě vzal za zápěstí. Nebylo to tak nepříjemné, protože mě nedržel příliš silně.

Otevřel vchodové dveře a společně jsme vyšli ven, přičemž za námi ty dveře i zavřel. Do těla se mi ihned opřel hřejivý letní vítr. Sevření kolem mého zápěstí setrvávalo, zatímco mě Chanyeol vedl kamsi do lesa. Dával jsem si pozor, abych do něčeho nešlápl, nebo se o něco neotřel. Vážně tohle prostředí nemám rád. Všude jen tráva, stromy, dřevo. Nic zajímavého, ať se podívám na kteroukoli stranu, všude je to stejné. Pořád jenom stromy. Vždyť je to nuda, tak jak se tady může tolika lidem líbit? Ve městě je přeci takové zábavy a všude je něco jiného. Tuhle věc prostě asi nikdy nepochopím.

Chanyeol zastavil na místě, které jsem nečekal. Před námi stál menší hřbitov, který byl ohraničený nízkou zídkou porostlou různými rostlinami. Na jednu stranu to vypadalo strašidelně, ale na tu druhou to bylo krásné.

Pustil mě a já se na něho tázavě podíval. Chtěl jsem se zeptat, proč mě zavedl zrovna sem, ale dřív, než jsem to stihl, se rozešel dál. Mlčky jsem jej tedy následoval dovnitř toho hřbitova.

On šel jistě, žádné zaváhání či zpomalení. Já se za ním jen šoural, přičemž jsem se díval na obě strany a rychle četl různá jména na náhrobcích. Netušil jsem, o co mu jde.

Zastavil se a čekal, až ho dojdu. Já si cestou ještě prohlédl další hroby, načež jsem se ocitl vedle něho. Nepodíval jsem se na hrob, před kterým jsme stáli. Koukal jsem na něj.

„Proč jsme zrovna tady?“ zeptal jsem se končeně. Nemám rád hřbitovy obecně. Mám vždycky takový pocit sklíčenosti a zoufalství. Ale Chanyeol se usmívá. Sice ne tak, jako vždy, ale usmívá. Je to smutný úsměv.

Neodpověděl mi, místo toho pozvedl svou ruku a ukázal na ten hrob před námi. Začínal jsem cítit i nejistotu, ale přesto jsem se na hrob podíval. Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu. To jméno...a ta fotografie... Zděšeně jsem se podíval na Chanyeola.

„T-to je...“

„Můj hrob,“